První díl Last of Us řadím mezi TOP 10 her, které jsem kdy hrála. Proto jsem se na pokračování těšila a hru jsem si pořizovala ihned při vydání. Bohužel jsem jí kvůli její brutální a depresivní nátuře nebyla toho času s měsíčním miminem schopná hrát. Mimino odrostlo, hormony se stabilizovaly a hlavně mě začala tlačit premiéra druhé řady seriálu, tak jsem na to vrhla znovu.

Samotná gameplay je dost podobná – boj střídá exploraci a sběr věcí pro crafting. AI lidských nepřátel je chytřejší, komunikují spolu a občas si taky vodí psy, kteří jdou po pachové stopě. Nerada jsem je zabíjela. Lidi nebo nakažené mi zabíjet nevadí, ale jakmile se jedná o zvířata, tak je problém. Ještě, že to nebyly cvičené kočky. To bych to nikdy nedohrála. Nakažení jsou pořád stejně hloupí, ale přibylo pár jejich nových variací. Molotovy na clickery fungují stále spolehlivě. 

Vizuál a ozvučení je super, z PS4 to ždíme její maximum. Prvotní loading sice chvilku trvá, ale přechody mezi lokacemi nebo filmečky běží normální rychlostí. 

Příběh je smutnej. Brutální. Syrovej a surovej. O pomstě. Jak je koncept odplaty zub za zub, v tomto případě tátu za tátu, špatnej a vede ultimátně akorát k sebe zničení. Z logiky věci Ellie chodí většinu času sama a je nasraná. Což mě moc nebavilo. Kosí desítky nepřátel jak na běžícím pásu, ale zároveň se postup Seattlem vleče jako pracovní tejden. Její příběhová linka je zbytečně natažená, lokace jsou příliš velké a nepřátelé nahuštění. Linka s Abby mně paradoxně bavila víc. Na začátku jsem jí samozřejmě nesnášela, ale postupně jsem si k ní našla cestu. Třeba takový návrat do akvária byl úžasně vypointovaný moment.  

Motivace Ellie pokračovat v pomstě po několika měsících, kdy s Dinou na farmě vychovávají dítě, je úplně mimo. Nevěřim, nežeru a argument „Nemůžu spát, ani jíst.“ není v mých očích dostatečně opodstatněný.  Snad svojí closure našla, já mám martyrium z krku a těším se na seriál.