Originál je největší noční můrou mého dětství. Jako malý capart jsem na ni s vyvalenýma očima koukal u kamaráda na jeho prvním PlayStationu (moc nepomohlo, že se ji snažil hrát jeho otec, kterému to absolutně nešlo a hladovými obyvateli Racoon City byl neustále trhán na kusy) a následně potmě se staženou řití cupital domů tmou, což se ukázalo jako nejdelších padesát metrů v životě. A následně usnout? Bez šance... asi týden. Vždy mi otrnulo, asi po měsíci se ke kamarádovi zase vydal na návštěvu a dal si repete se vším všudy. "Krvavýho zombíka" a hnusný nemrtvý ksicht z úvodní cutscény mám před očima dodnes. K druhému dílu mé suverénně nejoblíbenější hororové série mám tak zvláštní citové pouto.

Dvacet let dopředu a je tu remake... remake, přímo ukázkový, podle něhož se i dnes ostatní moderní předělávky legendárních her měří. První věc, co je třeba vypíchnout, je perfektní atmosféra. Zejména prostředí rozlehlé policejní stanice je naprosto famózní a hra vtáhne prakticky okamžitě. Další lokace za tou úvodní možná malinko zaostávají, ale služebna RPD prostě nastavila laťku šíleně vysoko. Samostatnou zmínku si rozhodně zaslouží parádní ozvučení, bez kterého by byla armosféra poloviční. Sténající nemrtví, umučené štěkání nakažených psů či blížící se kroky zdejšího ultimátního nepřítele dokáží v noci pocuchat nervy i dospělému.

V rámci série mám již celkem nahráno, přesto mě každý díl vždy náramně baví. Hra si vás zaháčkuje od prvního výstřelu do ohnilé palice krvelačného zombíka a konzistentně baví až do toho posledního. Ovládá se to skvěle a s každou z poměrně omezeného arzenálu zbraní je náramná zábava. Nepřátel de facto také není závratné množství druhů, ale vše je vyladěné do posledního detailu. Leveldesign na jedničku. S ikonickým Tyrantem má snad každý alespoň jeden infarktový zážitek. Naštěstí je ve hře přítomný tak akorát, aby nezačal otravovat. Při druhém průchodu hrou už sice něco ze svého kouzla ztrácí, přesto jde o skutečně ikonického nepřítele, který navíc není tak citelně skriptovaný jako Nemesis z remaku trojky.

Bavil jsem se po celou dobu náramně. Snad jedinou výtku bych směřoval k nevalné herní době. Jepičí životnost je vyčítaná spíše Resident Evil 3, ale ten mě kupodivu trvalo dohrát déle (i když na tom hraje rozhodně nezanedbatelnou roli vyšší zvolená obtížnost). Jasně, RE2 je jedna z mála her, kterou prakticky musíte "dohrát" dvakrát, tedy alespoň jednou za každou z hratelných postav. Co do obsahu však rozhodně nejde říci, že byste po dohrání příběhové linky za Leona/Claire viděli pouze polovinu hry, spíše nějakých 80 %.

Přesto je druhý průchod hrou skvělý a vlastně nevím, jestli mě hra nebavila ještě o něco více. Claire má úplně jiný arzenál zbraní než Leon, navštíví i některé unikátní lokace a nepřátelé jsou jinak rozmístění. Tyrant vás navíc začne prohánět podstatně dříve (no hurá) a závěrečný bossfight je rovněž odlišný. Ze hry se tak dá nakonec vymáčknout něco ke dvaceti skvělým hodinám a vlastně ani nevadí, že podstatná část hry je stejná. Pro masochisty si navíc autoři připravili i dost nekompromisní trofeje jako v ostatně každé RE hře. Za sebe můžu říct, že zase takový fanda nejsem, abych procházel hru s omezeným počtem kroků. Ale proti gustu...

I přes troch horší "trvanlivost" je remake druhého dílu jednou z nejlepších her série. Po stránce atmosféry se se hrou může rovnat jen máloco a léty osvědčená hratelnost funguje skvěle. Já si navíc na délku většinou stěžuji pouze u her, kterých se nemůžu nabažit a tím propíraný kousek rozhodně je.

Hráno jako součást Herní výzvy 2025 – " 5. Zase práce!:  Dohraj hru, ve které hraješ za postavu vykonávající tvoje současné nebo bývalé povolání. – Hardcore varianta /Leon S. Kennedy je policista, což je rovněž mé současné povolání./

Hodnocení na DH v době dohrání: 86 %; 214. hodnotící; digitální verze PSN od webu Game Press