Tuto hru jsem poprvé spustila před necelými čtyřmi lety s tím, že jde o velmi kladně hodnocené jRPG. Celkem jsem ve hře strávila čtyři hodiny obíháním nesmyslných úkolů typu zabij pět příšer, dones mi tři kožky a najdi mi předmět, který se mi válí kdesi v kolonii, a přines mi ho. Když k tomu připočtu poněkud zvláštní soubojový systém, se kterým jsem do té doby neměla vůbec čest, tak není divu, že jsem znovu už hru nezapnula. Ubíhaly roky a v diskuzích doporučujících jRPG jsem často narážela na Xenoblade Chronicles. Ale ne jen tam se toto jméno objevovalo. Příběh? Hudba? Nejlepší hry na Switch? Svět, který je radost prozkoumávat? Osobní TOP 10 jRPG? Všude se objevovalo stále dokola Xenoblade Chronicles a bylo mi jasné, že budu muset dát hře ještě další šanci, protože mi musí něco unikat. Tak jsem to po letech zapnula znovu a ten začátek byl úplně stejně pitomý jako poprvé, ale říkala jsem si, že tentokrát to zkusím vydržet, protože často jsem narážela i na to, že je třeba odehrát delší dobu, než to člověka chytne. Měla jsem ve hře 12 odehraných hodin, kdy stále to úžasné prozření nepřicházelo a já hraní opět přerušila. Uběhlo půl roku, kdy jsem opět pročítala oslavné diskuze na téma Xenoblade Chronicles, a řekla jsem si, že tomu dám ještě třetí pokus. A konečně to přišlo. Hra mě začala bavit a nepustila mě až do jejího konce.

Zasazení světa bylo pro mě hodně zajímavé, kdy se děj hry odehrává na těle obra Bionise, který byl kdysi dávno živou bytostí a bojoval s druhým obrem Mechonisem. Není tedy žádným překvapením, že cesta naší party je vedena postupně různými částmi těla Bionise a že hra často nabízí dech beroucí pohledy na jiné části Bionise nebo na jeho soka Mechonise. Ve hře jsem strávila přes sto hodin, ale tyhle výjevy do okolí jsem si plně užívala i na jejím konci a vůbec mě to neomrzelo. Samozřejmě je vidět, že hra je už pár let stará, že vyšla na starší konzoli a na monitoru vypadala ne přímo ošklivě, ale místy ne příliš lichotivě, kulantně řečeno. Později jsem přešla na hraní v handheld módu, ve kterém to rozlišení už tak moc neubíralo na kráse hry, byť paradoxně je v handheld módu ještě nižší. V průběhu hraní jsem prošla odlišnými biomy, které se dobře ve hře střídaly, navíc někdy byly oblasti otevřené a někdy jsem se zase motala v chodbách jeskyní či dolech, takže jsem vůbec neměla pocit, že už jsem něco viděla nebo že se něco opakuje. A byla radost procházet nové lokace a ještě větší radost u mě nastala, když mi hra oznámila, že jsem objevila tajnou lokaci, byť teda někdo to nestálo moc úsilí na ni narazit, ale i tak mě to potěšilo. Když tak nad tím přemýšlím, tak se mi u her tak často nestává, že chci pokračovat i z toho důvodu, že se těším, co za další části světa uvidím, ale tady to byl jeden z hlavních důvodů, proč jsem hru opět zapnula. Je pravda, že svět může působit poněkud prázdně na to, jak je rozlehlý, ale mně osobně to k tomu sedělo a vlastně jsem si to naše osamělé putování dost užívala.

O příběhu mohu říct to, že mě hned zpočátku nechytil a jsem ráda, že jsem hře dala další šanci a mohla vidět to, jak se děj hry postupně rozvinul z pouhé cesty za pomstou. Hra měla připravená i šokující odhalení, což jen podnítilo moji zvědavost v to, jak tohle celé skončí, a také si připravila některé emocemi nabité momenty. Na konci jsem si informace o původu světa naprosto užívala a chtěla jsem i vědět víc, protože mě tato sci-fi část dost zajímala, čehož jsem se bohužel nedočkala. Z toho důvodu se těším na další díly v série, s čím přijdou a co za příběhové pozadí přinesou. Postavy mi byly sympatické všechny, nestalo se, že by mě nějaká otravovala a parta měla mezi sebou dobrou chemii, takže mě bavilo sledovat, jak si vyměňují dialogy, dělají si ze sebe legraci nebo naopak mluví o vážných věcech. Samozřejmě nechyběl ani komický člen party, v tomhle případě šlo o noppona Rikiho, jehož konverzace s "Dundunem" či Reynem mě vždy rozesmály. Jeho pisklavý japonský dabing mi místy tahal uši, ale pak jsem někde slyšela jeho anglický dabing, který mě osobně vůbec nesedl, a byla jsem nakonec ráda za ten jeho dětský hlas. Mimochodem, asi jsem neviděla hru, která by měla legračnější animaci chůze, zvlášť v in-game filmečcích to dost vyniklo. A ještě jedna poznámka. Protože jsem postavám často nechávala vybavení, které jsem zrovna našla, a neměnila jejich vzhled, tak v jednu dobu měla víc jak polovina party na sobě klasické brýle na čtení, takže vypadali jako profesoři na výletě, z čehož jsem měla vždy legraci v různých cut-scénách.

Jak už jsem zmínila v úvodu, tak soubojový systém je opravdu poněkud zvláštní. Asi jsem ještě nehrála hru, nebo si aspoň žádnou nevybavuji, kde by postava používala auto-attack a já jen přepínala skilly a případně se snažila nějak dostat se za záda či boku nepřítele, abych získala výhody při útoku. Trvalo mi, než jsem si na souboje zvykla a nemohu říct, že by mě to vlastně extra bavilo. Postavy jsem často i prohazovala, ale až ve druhé polovině hry jsem začala mít jako vedoucího party i někoho jiného než Shulka. V tu chvíli mě ty boje bavily o trochu více, protože jsem najednou musela pracovat s jiným typem skillů a hrát danou postavu trochu jinak. Jediná Melia zůstala mimo moje chápání, respektive její ovládání, kdy jsem s ní prostě vyvolávala elementy a jednou za čas jsem mohla použít její silný útok (ale možná se to tak hrát má, já nevím). Ale dobře se zase doplňovala s Rikim v řetězových útocích, u kterých jsem nakonec postupně přišla na to jak zvýšit jejich výsledné poškození. Ovšem je mi jasné, že tenhle laxní přístup k soubojovému systému už nemohu uplatnit v druhém díle, který je chudý na tutoriály, a rovnou si pustím nějaké video o soubojovém systému.

Říká se, že dvě věci jsou nekonečné. Lidská blbost a Vesmír a u něho to není tak jisté. Tak já vím o třetí věci, která je nekonečná a kterou jsem si jistá, a to jsou vedlejší úkoly v Xenoblade Chronicles. Myslím, že je ve hře přes 400 úkolů a je to jak bojovat s větrnými mlýny. Když jsem vítězoslavně odevzdala deset úkolů s pocitem, že teď bude chvíli klid, tak jsem se při pohledu na otevřenou mapu, kde na mě opět svítily tuny nových vykřičníků symbolizující nové úkoly, zhrozila. A ne jen to. Zajdete za vykřičníkem, ten dá úkol, už se otáčíte, když vidíte, že vykřičník svítí znovu a že dotyčný nechce zadat jen jeden úkol, ale rovnou 4-6 naráz. Ale zase je to super, aspoň někdo mi ušetřil nekonečné běhání sem a tam. Protože toho si hráč užije do syta. Moc dobře vím, že jsem ty úkoly dělat nemusela (ani jsem je všechny nedělala, jen něco přes 350), tak proč si vlastně stěžuji. Ale zase mě bavily ty odměny za ně, peníze, vybavení, hlavně zkušenosti a vlastně mi ty jejich místy nesmyslné mikropříběhy dodávaly obrázek o světě, jací jsou jeho obyvatelé, co je trápí a co v životě potřebují. Takže ano, vedlejší úkoly mě bavily, i když jsem u nich občas už trpěla. A to mohu být ráda, že se část úkolů automaticky i splnila. Dost intenzivně jsem se věnovala i výstavbě kolonie, kterou jsem úspěšně dokončila, také se mi povedlo mít maximální affinitu se všemi ostatními osadami a věnovala jsem se také heart-to-heart interakcím, kdy jsem ovšem udělala jen co, co jsem mohla a na co jsem mohla dosáhnout bez nějakého dlouhého grindu srdíček, takže jsem jich viděla něco přes půlku.

Dalším superlativem je hudba, kdy se mi nejvíce líbily ty skladby, které hrály v daných lokacích a které jsem tak slýchávala i nejčastěji. Některé byly takové živější, které ve mně vzbuzovaly naději, radost a naopak některé byly takové tlumenější, používaly méně hudebních nástrojů, třeba zejména smyčcové a spíše jsem z nich měla takový melancholický pocit. Bylo fajn, že s příchodem noci se změnila i hudba, takže najednou měl svět úplně jinou a klidnější atmosféru. Noc na mě samozřejmě nejvíce zapůsobila v oblasti Eryth Sea, kdy jsem se musela zastavit a doslova s otevřenou pusou sledovala, jak padají hvězdy. To byla krása.

Součástí definitivní edice je i příběhové rozšíření Future Connected, které moji malou partu o dvou členech (zpočátku) zavedlo na rameno Bionise. Mile mě překvapilo, jak rozšíření mělo úplně jinou atmosféru, protože jsem měla pocit, jak kdybychom se vydali někam na letní dovolenou si odpočinout (akorát teda letadlo spadlo). Ani nevím, proč jsem měla ten pocit, snad ta hudba tomu pomohla a to barevné prostředí, ale nakonec došlo i na fotky z dovolené v rámci jednoho vedlejšího úkolu, tak to snad není tak mimo to srovnání. Bavilo mě, že jsem si musela vystačit jen s omezeným počtem lidí z původní party a z nových členů jsem měla radost, a to dokonce i těch nových dvanácti žlutých koulí. Opět mě hra nadchla tím, jak jsem mohla prolézt kdejaký kout a dostat se i na místa, na která jsem zpočátku vůbec nevěděla, jak se dostat. Ale ono to vždycky jde.

Takže tak. Z hrůzy se nakonec vyklubala skvělá hra, na kterou jsem myslela i mimo vlastní hraní, a hodně se těším, až se dostanu k dalším dílům a je super, že to všechno mám ještě před sebou. Bude to dlouhá cesta.