Původní Bioshock jsem hrál někdy relativně brzo po jeho vyjití a zapsal se do mé herní historie jako jedna z nejlepších her, které jsem kdy hrál. Pevně ve mě zakotvil přesvědčení, že hry jsou něco více, než jen tupá zábava, že to je umění se schopností vytvářet originální "nádherné" (ve smyslu ocenění kreativity) světy plné hlubokých myšlenek. Po necelých dvaceti letech tohle stále platí a Bioshock patří stále mezi absolutní topku světů, které jsem ve hrách viděl.

Druhý díl jsem paradoxně začal hrát již před 15 lety, dostal se téměř do tří čtvrtin ale z nějakého důvodu nedohrál (což mně se nestává). Představte si, že mám dokonce z té doby všechny savy (jak prozíravé od mého minulého já).
Když jsem se nyní snažil hru oprášit a splnit ten neuvěřitelný rest a zároveň si umést cestičku před Infinite, logicky jsem sáhl po Remastered verzi, kde bohužel již savy nefungují, takže jsem musel začít zcela od začátku. Což bylo pro ucelenost zážitku a příběhu ve skutečnosti mnohem lepší rozhodnutí, než začít od prostřed.

Je až neuvěřitelné, jak 15 let stará hra nedává téměř znát svůj věk. Úžasný art style zakryje drtivou většinu případných námitek na absentující grafické technologie. Ba naopak, díky modu je třeba možné si zapnout 100% vodní reflexi ve všech vodních hladinách (původně bylo je na některých). Bavíme se tady o speciálním shaderu přímo od developerů, který jde za hranice cube map i screen space reflection - v odrazech se zobrazuje zcela vše, i to co je mimo obrazovku včetně dynamických elementů jako postavy nebo efekty. Hráč doslova nemá šanci poznat, že nejde o moderní Ray Tracing - a to za cenu nulových nároků na výkon na 1080ti ve 4k. Magie.

Z pohledu hratelnosti si Bioshock 2 nezadá s moderními tituly jakbysmet. Vyvážený komplexní zážitek vás odměňuje za chytrý přístup k řešení problémů i pohotové reflexy. Každá oblast je jedno velké hřiště. Jedná se poctivý immersive sim ještě z doby, kdy se jim tak tuším neříkalo. Jediný aspekt, který vám bude říkat, že se jedná o hru staršího data, je ukazatel zdraví, který se vám sám nezvyšuje a musíte ho doplňovat lékárničkou. A světe div se, normálně to funguje, ničemu to nevadí, naopak to přidává hloubce hratelnosti. Opravdu není nutné z dnešních hráčů dělat neschopné figurky schopné pouhého "press X to win the game".

Co však Bioshock 2 stále dělá nezapomenutelným zážitkem je jeho celková atmosféra. Rapture je místo, kde se často jen s údivem procházíte bez boje a obdivujete okolní architekturu i výhledy na mořské dno. Přemýšlíte o společnosti, které tu žila a jak se zhroutila sama do sebe. Bioshock 2 je jedna z velice mála her, kde jen stát a koukat ve mě vyvovlává intenzivně příjemné pocity. Stojíc uprostřed retro futuristické vize utopie, hledím na problikávající neonový zářič označující místní kavárnu, poslouchám vzdálenou ozvěnu stále funkčního automatu na plasmidy a uvažuji nad robustností té obrovské skleněné stěny přede mnou, která mě chrání pře těmi tunami nádherné ale smrtelně nebezpečné vody všude okolo mě. Rapture vám dává příjemné a bezpečné mrazení v zádech, Rapture vás chrání před okolní smrtí, Rapture má pro vás totiž většinou přichystanou svou vlastní smrt.
Tam, kde v jiných hrách jsou prostředí "jen" nadesignované mapy pro hratelnost, zde je Rapture - místo s duší.

Rozhodně se nepřipojuji k tvrzením, že druhý díl je kvalitativní sešup oproti jedničce. Jasan, zjevení v podobě jedničky je jen jedno a dvojka má pár svých problémů, ale po všech stránkách je to skvělý herní zážitek s perfektním (leč do určité míry předvídatelným) příběhem a některými naprosto epickými momenty, které se na věky zapíšou do mého herního srdíčka.