Představte si, že dohrajete Bioshock 2, jste z něj nadšeni, ale přeci jen, protože jste pečlivý hráč, máte za sebou 35-40 hodin a jste rádi, že si od té herní smyčky (byť skvělé), dáte chvíli pokoj. Lidsky, na chvíli už ten Bioshock nechcete vidět.

A pak jen na test pustíte Minerva's Den. A prvních 10 minut to přesně cítíte, tu únavu ze známého, tu nechuť, se pouštět do stejné řeky, stejné hratelnosti, stejného prostředí .... a najednou jste vtom několik hodin a je to skvělé a jste v novém příběhu až po uši a musíte to dohrát a taky rádi dohrajete. A vůbec nic na tom nezmění fakt, že se vůbec nejedná o nějaké malinké DLC. Myslel jsem, že po první oblasti končíme a byl bych s tím v rámci DLC očekávání naprosto OK. Ale ne jenom že na vás čeká další ještě větší oblast, ale nakonec ani ta není poslední.
Klobouk dolů, protože se vůbec nejedná o nastavovanou kaši, ale krásné unikátní prostředí s čerstvými nápady a hratelností.

Co si zaslouží zmínku je příběh. Líbilo se mi, že druhý Bioshock nepřišel s nějakým nuceným překvapením, jako první díl (ten měl samozřejmě skvělé překvapení). Minerva's den už se toho nedrží a troufne si hráče překvapit. A musím uznat, že úspěšně. Skvěle si hraje s hráčovým očekáváním, který v domnění, že tohle už viděl 20x, vlastně vše prokoukl. Ale ono vůbec. Sice sami složíte obrázek, co se stalo ještě před samotným koncem (to mám hra nevezme), ale jen proto, že vám upouští dost velké nápovědy. V tomto ohledu se hra nemá za co stydět, protože mě dokázala překvapit něčím, co už jsem jinde opravdu viděl x krát, ale zde to nečekal.

Příběh si zaslouží ale velkou pochvalu i z dalších dvou důvodů. Paralelně s příběhy lidí se celé DLC prolíná především okolo toho mocného PC. Což je jednak naprosto svěží v kontextu změn s AI, které nyní vidíme (a v době tvorby nic takového nebylo, takže palec nahoru pro vývojáře), ale taky proto, že podstata toho superpočítače nakousává hrozně zajímavou myšlenku determinismu vesmíru, jak to třeba skvěle udělal seriál Devs (teda skvěle, dokud to komplet nepokazil na konci).

Druhý důvod, proč si příběh zaslouží pochvalu, je osobní rovina. Hře se opravdu dobře daří odvyprávět ve hrách celkem neviděný smutný příběh o osobní ztrátě a cesty k vyrovnání s ní. Skvělé na tom je, že nejde jen o nějaké audionahrávky. Ale vlastně spousta velkých činů, které vedly ke vzniku DC nebo formují jeho obsah, jsou následky chování postav, v reakci na tu smutnou ztrátu a snahu se jí vyrovnat. Samotná scéna, kdy pak dojde ke katarzi a hlavní postava opravdu po letech vývoje dokončí simulaci své ženy, aby po pár desítkách sekund vlastně poznala, že to funguje a PROTO/PŘESTO je to pro jeho duši slepá ulička a má tu sílu se rozhodnout mnohaleté snaží ukončit, je opravdu silný moment i díky skvělému dabingu. Všechny aspekty jsou do sebe skvěle provázány a vůbec nemáte pocit, že by to byl slepovaný paskvil.

Osobně mě hrozně těší, že i tak relativně staré hry ve vás dokážou vyvolat tak silné pocity.