"Chybami se člověk učí, praxe dělá mistra." Tato klasická přísloví snad nevystihují v herním průmyslu nikoho lépe než polský Teyon, jehož reputace za prvních 12 let existence byla poněkud – řekněme to kulantně – rektální. Neboť jejich první majstrshitky zahrnovaly plejádu pet simulátorů pro kažuály, budgetové střílečky, které nikdo nehrál, a "on rail" arkádové maglajzy, přičemž nejznámější z nich, nechvalně proslulý, byl Rambo: The Video Game.
Proto, když léta Páně 2019 přišel na svět Terminator: Resistance, byli jsme z toho všichni tak nějak opaření. Já, ty, kdo čteš tento komentář, všichni ostatní. Terminátor nejenže připomínal kompetentní hru, ale zároveň skládal hold skomírající značce daleko více než Hollywood za posledních 20 let. Kvalitativní skok to byl markantní a mnozí si pokládali otázku, zda onu pomyslnou laťku budou schopni udržet. Nu, neudrželi, nýbrž překonali.
V zásadě je zde aplikována stejná formule jako u Terminátora. Jen s tím nepatrným rozdílem, že vše je více či méně propracovanější. Robo běží na UE5, vše je detailnější, realističtější (zejména prostředí), dohlednost vyšší a obecně je to – kromě xichtů vedlejších postav – pěkně vypadající hra. Navíc mi to celé zamrzlo a spadlo jen jednou. Střelba je velice solidní, hlavně exploze dutých kromaňonských lebek všemožné lidské pakáže jsou žůžo. To, co ale toto dílko, které je zcela patrně romantickým milostným dopisem všem dědkům a fanoušům jako já, povyšuje nad průměr, je ta chutná kojenecká výživa okolo. Vedlejší úkoly, dialogy, které nejsou vůbec špatné. Design, který nutí prozkoumávat. A korunu, nebo spíše helmu, tomu nasazuje roštácký děda Peter Weller, jenž zapříčinuje, že mě hra byla schopna v mnoha situacích naprosto vcucnout. Nechtěl jsem zkrátka minout žádný vedlejší quest či rozhovor. Rozšiřování charakteru plechového strážce zákona mě velmi bavilo. Záměrně jsem nedával ani pokuty, pouze výstrahy, jen abych slyšel další dalajlámské poučné moudro z ústního otovru nezbedy Wellera.
Celé to působí nadmíru sympaticky, a to i přes fakt, že je zde několik věcí, který mě prudily. Děsně navržený bossové, legračně dementní AI, předvídatelný příběh, nudný záporák a ke konci už to na mě působilo dost anemicky, někdy i doslovně. Což ale nezastírá fakt, že jsem se na 90% času nenudil. Autoři dokázali vylepšit svou vizi a opět ukázal co se stane, když do hry vložíte trochu toho nadšení a kus srdce. Teyon nám tu roste před očima, a ač k mistru řemesla má ještě daleko, s tímto přístupem může brzo stát po boku Techlandu, ba dokonce CD projektu. A co bude dál? Já bych si přál pořádný Starship Troopers, prosím.
Proto, když léta Páně 2019 přišel na svět Terminator: Resistance, byli jsme z toho všichni tak nějak opaření. Já, ty, kdo čteš tento komentář, všichni ostatní. Terminátor nejenže připomínal kompetentní hru, ale zároveň skládal hold skomírající značce daleko více než Hollywood za posledních 20 let. Kvalitativní skok to byl markantní a mnozí si pokládali otázku, zda onu pomyslnou laťku budou schopni udržet. Nu, neudrželi, nýbrž překonali.
V zásadě je zde aplikována stejná formule jako u Terminátora. Jen s tím nepatrným rozdílem, že vše je více či méně propracovanější. Robo běží na UE5, vše je detailnější, realističtější (zejména prostředí), dohlednost vyšší a obecně je to – kromě xichtů vedlejších postav – pěkně vypadající hra. Navíc mi to celé zamrzlo a spadlo jen jednou. Střelba je velice solidní, hlavně exploze dutých kromaňonských lebek všemožné lidské pakáže jsou žůžo. To, co ale toto dílko, které je zcela patrně romantickým milostným dopisem všem dědkům a fanoušům jako já, povyšuje nad průměr, je ta chutná kojenecká výživa okolo. Vedlejší úkoly, dialogy, které nejsou vůbec špatné. Design, který nutí prozkoumávat. A korunu, nebo spíše helmu, tomu nasazuje roštácký děda Peter Weller, jenž zapříčinuje, že mě hra byla schopna v mnoha situacích naprosto vcucnout. Nechtěl jsem zkrátka minout žádný vedlejší quest či rozhovor. Rozšiřování charakteru plechového strážce zákona mě velmi bavilo. Záměrně jsem nedával ani pokuty, pouze výstrahy, jen abych slyšel další dalajlámské poučné moudro z ústního otovru nezbedy Wellera.
Celé to působí nadmíru sympaticky, a to i přes fakt, že je zde několik věcí, který mě prudily. Děsně navržený bossové, legračně dementní AI, předvídatelný příběh, nudný záporák a ke konci už to na mě působilo dost anemicky, někdy i doslovně. Což ale nezastírá fakt, že jsem se na 90% času nenudil. Autoři dokázali vylepšit svou vizi a opět ukázal co se stane, když do hry vložíte trochu toho nadšení a kus srdce. Teyon nám tu roste před očima, a ač k mistru řemesla má ještě daleko, s tímto přístupem může brzo stát po boku Techlandu, ba dokonce CD projektu. A co bude dál? Já bych si přál pořádný Starship Troopers, prosím.
