Need for Speed Underground přinesl světu akční arkádové závodění a zábavný tuning aut. Co očekávat od pokračování? Naštěstí to, co fungovalo dříve tu zůstává, navíc však přibyla jedna velká novinka v podobě volného pohybu ve městě Bayview, kde se hra odehrává.
Poprvé v sérii se tak hra nesoustředí jenom na závody samotné, protože se hráč musí dopravit na místo startu. Současně je vhodné postupně objevovat a navštěvovat nejrůznější servisy pro modifikování auta nebo obchody s prodejem aut. Ty naštěstí není nijak složité najít, protože stačí si všímat určitých světel. Současně dojde na několik sprintů, kdy je potřeba se v krátkém čase dostat ve městě na určité místo. Několik časových limitů je pak až krutě náročných. Je zde i možnost vyzvat kolemjedoucí závodníky k duelu přímo ve městě, což zní na první dobrou zajímavě, avšak mně to moc nebavilo. Už jen proto, že to bylo často celkem na dlouho a nebylo za to moc peněz.
To vše dává volnému pohybu celistvý feeling, že jsme skutečně v nějakém městě, kde probíhají nelegální závody. Za mě obrovský palec nahoru. Když to trošku přeženu, dala by se hra přirovnat k odlehčenému GTAčku bez násilí, kde se jen závodí.
Co se typů závodů týče, jsou zde klasické okruhy či závody z místa na místo. To vše obvykle za provozu, ale ta kolem jedoucí auta obvykle nejsou žádnou náročnou překážkou. Jsem moc rád, že zde zůstal můj oblíbený Drag spočívající ve vhodném řazení rychlostí a driftovací okruhy. Přibyly speciální turnajové závody na izolovaných okruzích a pro mě nejtěžší drifty z kopce dolů. Teda přesněji nejtěžší do té doby, než jsem přišel na to, že si stačí na drifty vytunit vhodnější auto. Pak už to zase šlo bez problémů.
Auta jsou skvělá, tunit se dá skoro vše, co mě napadne. Jen jsem úplně nepobral ukazatel prestiže, který spočívá v tom, mít všechny prvky co nejdražší. Ve výsledku jsem musel pro vyšší hodnotu nasázet přes sebe různé vinyly, které jako celek nevypadaly vůbec hezky. Oproti tomu můj stávající promyšlený design pak nebyl dostatečně dobrý.
Příběh je vyprávěn pomocí pohledů na komixové stripy, což vypadá fajn. Avšak příběh samotný je vcelku jednoduchý a kdybych ho během hraní nevnímal, o nic bych nepřišel. Co mi ale vadilo byl okamžik, kdy jsem vyjezdil všechny dostupné závody a žádné další se mi už nenabízely. Hra mi přímo nenaznačovala, že je potřeba získat určitou úroveň zmíněné prestiže, což je jen napsáno v jedné nabídce u mapy. Ale upřímně, dokud jsem se nedostal do tohoto zákysu, ani jsem netušil, že tam něco takového vůbec je. Pak mě zklamal závěrečný souboj s Calebem. Čekal jsem něco jako průřez všemi typy závodů, ale dostal jsem jen jeden velký pětikolový závod jeden na jednoho.
Umělá inteligence ostatních závodníků se přizpůsobuje aktuální situaci. Jinými slovy, pokud jsem první, ostatní jsou rychlí. Pokud udělám chybu a ostatní mi ujedou, najednou jezdí pomalu a já nemám problém je během chvíle dojet. Tento způsob však nemám moc rád, protože když jedu celý závod hodně dobře a v posledním kole nebo ještě hůř v posledním úseku udělám chybu, můžu závod opakovat. A stejně tak i obráceně. Pokud někde v prvním kole udělá soupeř chybu a ztratí klidně půl minuty, je za pár kol zase kousek za mnou a to i když jedu naplno a bez chyb.
Graficky hra vypadá i dnes úžasně, hlavně všechen ten tuning aut. Jen mě občas vadil efekt kapky na kameře, což je na první pohled super fíčura, ale když ji vidím podesáté, tak mi spíš kazí rozhled, než aby způsobila znovu wow efekt. Opomenout samozřejmě nesmím ani soundtrack, kterému vévodí skladba Riders of the Storm. Jen škoda, že se nejedná o původní verzi od Doors, ale o remix se Snoop Doggem. I další skladby lahodí mému uchu, takže soundtrack čas od času rád poslouchám i při práci.
Za mě jsou druhé Undergroundy druhým vrcholem celé série Need for Speed. V mých očích jsou jen malinko horší než můj oblíbený, avšak jinými hodně opomíjený čtvrtý díl. Až na pár krátkých chvilek jsem se při hraní velmi dobře bavil a to i dnes, po více než dvaceti letech od vydání.
Poprvé v sérii se tak hra nesoustředí jenom na závody samotné, protože se hráč musí dopravit na místo startu. Současně je vhodné postupně objevovat a navštěvovat nejrůznější servisy pro modifikování auta nebo obchody s prodejem aut. Ty naštěstí není nijak složité najít, protože stačí si všímat určitých světel. Současně dojde na několik sprintů, kdy je potřeba se v krátkém čase dostat ve městě na určité místo. Několik časových limitů je pak až krutě náročných. Je zde i možnost vyzvat kolemjedoucí závodníky k duelu přímo ve městě, což zní na první dobrou zajímavě, avšak mně to moc nebavilo. Už jen proto, že to bylo často celkem na dlouho a nebylo za to moc peněz.
To vše dává volnému pohybu celistvý feeling, že jsme skutečně v nějakém městě, kde probíhají nelegální závody. Za mě obrovský palec nahoru. Když to trošku přeženu, dala by se hra přirovnat k odlehčenému GTAčku bez násilí, kde se jen závodí.
Co se typů závodů týče, jsou zde klasické okruhy či závody z místa na místo. To vše obvykle za provozu, ale ta kolem jedoucí auta obvykle nejsou žádnou náročnou překážkou. Jsem moc rád, že zde zůstal můj oblíbený Drag spočívající ve vhodném řazení rychlostí a driftovací okruhy. Přibyly speciální turnajové závody na izolovaných okruzích a pro mě nejtěžší drifty z kopce dolů. Teda přesněji nejtěžší do té doby, než jsem přišel na to, že si stačí na drifty vytunit vhodnější auto. Pak už to zase šlo bez problémů.
Auta jsou skvělá, tunit se dá skoro vše, co mě napadne. Jen jsem úplně nepobral ukazatel prestiže, který spočívá v tom, mít všechny prvky co nejdražší. Ve výsledku jsem musel pro vyšší hodnotu nasázet přes sebe různé vinyly, které jako celek nevypadaly vůbec hezky. Oproti tomu můj stávající promyšlený design pak nebyl dostatečně dobrý.
Příběh je vyprávěn pomocí pohledů na komixové stripy, což vypadá fajn. Avšak příběh samotný je vcelku jednoduchý a kdybych ho během hraní nevnímal, o nic bych nepřišel. Co mi ale vadilo byl okamžik, kdy jsem vyjezdil všechny dostupné závody a žádné další se mi už nenabízely. Hra mi přímo nenaznačovala, že je potřeba získat určitou úroveň zmíněné prestiže, což je jen napsáno v jedné nabídce u mapy. Ale upřímně, dokud jsem se nedostal do tohoto zákysu, ani jsem netušil, že tam něco takového vůbec je. Pak mě zklamal závěrečný souboj s Calebem. Čekal jsem něco jako průřez všemi typy závodů, ale dostal jsem jen jeden velký pětikolový závod jeden na jednoho.
Umělá inteligence ostatních závodníků se přizpůsobuje aktuální situaci. Jinými slovy, pokud jsem první, ostatní jsou rychlí. Pokud udělám chybu a ostatní mi ujedou, najednou jezdí pomalu a já nemám problém je během chvíle dojet. Tento způsob však nemám moc rád, protože když jedu celý závod hodně dobře a v posledním kole nebo ještě hůř v posledním úseku udělám chybu, můžu závod opakovat. A stejně tak i obráceně. Pokud někde v prvním kole udělá soupeř chybu a ztratí klidně půl minuty, je za pár kol zase kousek za mnou a to i když jedu naplno a bez chyb.
Graficky hra vypadá i dnes úžasně, hlavně všechen ten tuning aut. Jen mě občas vadil efekt kapky na kameře, což je na první pohled super fíčura, ale když ji vidím podesáté, tak mi spíš kazí rozhled, než aby způsobila znovu wow efekt. Opomenout samozřejmě nesmím ani soundtrack, kterému vévodí skladba Riders of the Storm. Jen škoda, že se nejedná o původní verzi od Doors, ale o remix se Snoop Doggem. I další skladby lahodí mému uchu, takže soundtrack čas od času rád poslouchám i při práci.
Za mě jsou druhé Undergroundy druhým vrcholem celé série Need for Speed. V mých očích jsou jen malinko horší než můj oblíbený, avšak jinými hodně opomíjený čtvrtý díl. Až na pár krátkých chvilek jsem se při hraní velmi dobře bavil a to i dnes, po více než dvaceti letech od vydání.
