Série Half-Life je pravděpodobně nejdůležitější herní značkou v kontextu mé herní identity. Každý díl stál na počátku momentu, kdy mě hry uhranuly něčím novým. První Half-Life ukázal, že hry nejsou jen hříčky a můžou působit jako živý interaktivní svět a předčit atmosférou film. Druhý Half-Life 2 ze mě udělal hráče, který hry miluje nejen pro svůj gameplay, ale vše okolo - lore ale i technikálie. Tehdy poprvé jsem začal sledovat technická videa o vlastnostech enginu, vývojářské deníčky a ještě mě to nepřešlo. Je to jedna z mých vášní. A pak Half-Life Alyx, jedná z nejlepších her, co jsem za svůj život hrál. Hra, která mě intenzitou pocitů vrátila právě a uplný začátek. Tam, kde jsem myslel, že můj ošlehaný mozek už být nemůže.

Vracet se na začátek díky Black Mesa byl nostalgický zážitek. Hrozné díky, že to Crowbar Collective nakonec za ty roky dotáhly do konce. Původní HL se dnes už nehraje nejlépe, ale je pořád super, že je tady a že si ten kousek historie může každý ochutnat, byť už z toho nebude mít zážitek jako my, kteří jsme to před těmi 25 lety hráli. Pro ty ostatní je tu Black Mesa. Je až děsivé, jak jsem při průchodu ze začátku poznával každou druhou zatáčku, každý druhy roh a dveře. Jednak  proto, že je místy Black Mesa tak moc věrný originálu, ale i proto, že můj mozek si zážitek starý 25 let stále pamatuje.

O Black Mesa nemá cenu se moc rozpovídávat. Hra je věrná originálu, co to šlo. Vhodně ho místy rozšiřuje nebo krátí, ale ten duch tam je a často extrémně věrný. Hratelnost je zábavná a hlavně - je to duší stále Half-Life. 

Na po-Xenovskou část, Vortigauntí továrnu, se už moc očí přivřít nedá a je to jeden z důvodů, proč nemá hra ode mě 90%, přesto před dílem jako celkem smekám. Že něco, co vznikalo jako mod zdarma, skončilo takhle perfektně.

Děkuju, protože jednou za pár let se vždycky rád vrátím k těm pochmurně prázdným uličkám depresivního komplexu Black Mesa, kde i hodinová pasáž bez živáčka má svoje pevné místo v atmosféře tohoto nadčasového díla.