Z prvních dvou dílů Falloutu jsem byl velmi nadšený, dvojku považuji jako jednu z mých nejoblíbenějších her vůbec. A tak jsem se těšil na další pokračování. A místo plnohodnotného dílu přišel spin-off Fallout Tactics, který přináší trochu jiný koncept hry. Mnoha hráčům se tato změna moc nelíbila, ale to naštěstí nebyl můj případ.
Stále je tu hlavní postava, avšak tentokrát dostáváme pod plnou kontrolu dalších až 5 postav. To vybízí k plížení, taktickému rozmísťování a koordinovanému útoku. A přesně o to se vždycky v prvních misích snažím. Tento přístup je ale trošku zdlouhavý a tak po několika misích tuto taktiku opouštím a hraji především se svou hlavní postavou, která se specializuje na boj z dálky a druhou, nejčastěji si pro ni vybírám deathclawa, která si nepřátele podává zblízka. Zbytek pak plní roli nosičů vybavení obraného z mrtvol nebo sem tam pomohou s lockpickem či odstraněním nějaké té pasti.
Příběh je zde osekaný na minimum a bohužel to nezachrání ani malá linka s generálem Barnakym. Líbí se mi ale, že si tvůrci alespoň sem tam udrželi smysl pro humor jako třeba u hlášení při výbuchu nukleární bomby, nebo když má Calculator připojené geniální mozky jako doktora, vědce či právníka, ale taky game designera nebo porno hvězdy.
Průběh hry je především o jednotlivých misích spočívajících v pozabíjení všech nepřátel v převážně městských oblastech. Zde je často potřeba splnit různé jednoduché úkony typu zničit generátor nebo zachránit rukojmí. Hodně mě to bavilo jezdit s hummerem v Macombu, první setkání se super mutanty ve St. Louis, obrana ghoulského města v Kansas City, odrážení vlny Reaperů v Junction City či likvidace zlodějů v Cold Water. Dobrým zpestřením jsou mise s dopravními prostředky, které se pak dají využívat i na přesun mezi lokacemi v rámci herního světa. Bohužel je jejich ovládání celkem nepřesné a těžkopádně.
Určitě musím pochválit přizpůsobení Falloutích mechanismů pro potřeby taktického boje. Tím mám na mysli možnost se plazit či módy útoků. Stejně tak se zde mnohem více využívá skilly jako plížení či pasti, které jsem v původních hrách zase tolik nepoužil. Co naopak zamrzí je časté zasekávání běžících postav o překážky nebo také když některý velmi rozměrný nepřítel po zničení zabere celý prostor dveří a tím pádem se přes něj není možné dostat, což může vést i k loadu dříve uložené pozice.
Světová mapa je opravdu obrovská, až je škoda, že se do velké její části v rámci příběhu ani nepodíváme. Náhodná setkání s nepřáteli jsou až na výjimky nezáživná a otravná, zvláště když se vracím z mise na základnu. Naštěstí není problém u jedné z postav vybudovat slušnou úroveň zálesáka a všemu se úspěšně vyhýbat. Problém ale je v tom, že i tak je těch setkání skutečně hromada a odklikávat klidně i 20 nabídek možnosti se setkání vyhnout po cestě ze základny na misi je děsná otrava.
V původních hrách se mezi náhodnými setkáními občas narazilo i na speciální a často dost vtipné situace. Ty jsou i tady, ale přijde mi, že jich je zbytečně moc a mnohé z nich jsou doslova o ničem. Příkladem za všechny může být Uprising připomínající návštěvu Bratrstva Oceli v prvním dílu, tedy vstup do bunkru chráněný dvěma paladiny. Problémem ale je, že to je všechno. Nejde s nimi mluvit, nejde se dostat dovnitř, prostě nic. Abych ale hře úplně nekřivdil, setkání s B1000 či Brahmin Armor mě pobavilo. Také je divné, že speciální náhodná setkání nejsou náhodná, ale vždy na přesně daných místech.
Vizuální stránka hry vypadá pořád dobře. Prostě starý dobrý vzhled původních her s vyššími detaily a ve vyšším rozlišení. Za mě palec nahoru. Horší je to s hudbou, která dříve utvářela dobrou atmosféru. Zde je bohužel často ticho, případně je slyšet vítr či zvuky padajících trubek. A do toho opravdu zřídka kdy zahraje jen nějaká krátká melodie. A to je celkem škoda.
Fallout Tactics není klasickým Falloutem, při hraní vždy pociťuji super atmosféru prvních dílů, ale ani zdaleka ne tak intenzivní. I tak mě hra vždy dobře baví a rád se k ní vracím.
Stále je tu hlavní postava, avšak tentokrát dostáváme pod plnou kontrolu dalších až 5 postav. To vybízí k plížení, taktickému rozmísťování a koordinovanému útoku. A přesně o to se vždycky v prvních misích snažím. Tento přístup je ale trošku zdlouhavý a tak po několika misích tuto taktiku opouštím a hraji především se svou hlavní postavou, která se specializuje na boj z dálky a druhou, nejčastěji si pro ni vybírám deathclawa, která si nepřátele podává zblízka. Zbytek pak plní roli nosičů vybavení obraného z mrtvol nebo sem tam pomohou s lockpickem či odstraněním nějaké té pasti.
Příběh je zde osekaný na minimum a bohužel to nezachrání ani malá linka s generálem Barnakym. Líbí se mi ale, že si tvůrci alespoň sem tam udrželi smysl pro humor jako třeba u hlášení při výbuchu nukleární bomby, nebo když má Calculator připojené geniální mozky jako doktora, vědce či právníka, ale taky game designera nebo porno hvězdy.
Průběh hry je především o jednotlivých misích spočívajících v pozabíjení všech nepřátel v převážně městských oblastech. Zde je často potřeba splnit různé jednoduché úkony typu zničit generátor nebo zachránit rukojmí. Hodně mě to bavilo jezdit s hummerem v Macombu, první setkání se super mutanty ve St. Louis, obrana ghoulského města v Kansas City, odrážení vlny Reaperů v Junction City či likvidace zlodějů v Cold Water. Dobrým zpestřením jsou mise s dopravními prostředky, které se pak dají využívat i na přesun mezi lokacemi v rámci herního světa. Bohužel je jejich ovládání celkem nepřesné a těžkopádně.
Určitě musím pochválit přizpůsobení Falloutích mechanismů pro potřeby taktického boje. Tím mám na mysli možnost se plazit či módy útoků. Stejně tak se zde mnohem více využívá skilly jako plížení či pasti, které jsem v původních hrách zase tolik nepoužil. Co naopak zamrzí je časté zasekávání běžících postav o překážky nebo také když některý velmi rozměrný nepřítel po zničení zabere celý prostor dveří a tím pádem se přes něj není možné dostat, což může vést i k loadu dříve uložené pozice.
Světová mapa je opravdu obrovská, až je škoda, že se do velké její části v rámci příběhu ani nepodíváme. Náhodná setkání s nepřáteli jsou až na výjimky nezáživná a otravná, zvláště když se vracím z mise na základnu. Naštěstí není problém u jedné z postav vybudovat slušnou úroveň zálesáka a všemu se úspěšně vyhýbat. Problém ale je v tom, že i tak je těch setkání skutečně hromada a odklikávat klidně i 20 nabídek možnosti se setkání vyhnout po cestě ze základny na misi je děsná otrava.
V původních hrách se mezi náhodnými setkáními občas narazilo i na speciální a často dost vtipné situace. Ty jsou i tady, ale přijde mi, že jich je zbytečně moc a mnohé z nich jsou doslova o ničem. Příkladem za všechny může být Uprising připomínající návštěvu Bratrstva Oceli v prvním dílu, tedy vstup do bunkru chráněný dvěma paladiny. Problémem ale je, že to je všechno. Nejde s nimi mluvit, nejde se dostat dovnitř, prostě nic. Abych ale hře úplně nekřivdil, setkání s B1000 či Brahmin Armor mě pobavilo. Také je divné, že speciální náhodná setkání nejsou náhodná, ale vždy na přesně daných místech.
Vizuální stránka hry vypadá pořád dobře. Prostě starý dobrý vzhled původních her s vyššími detaily a ve vyšším rozlišení. Za mě palec nahoru. Horší je to s hudbou, která dříve utvářela dobrou atmosféru. Zde je bohužel často ticho, případně je slyšet vítr či zvuky padajících trubek. A do toho opravdu zřídka kdy zahraje jen nějaká krátká melodie. A to je celkem škoda.
Fallout Tactics není klasickým Falloutem, při hraní vždy pociťuji super atmosféru prvních dílů, ale ani zdaleka ne tak intenzivní. I tak mě hra vždy dobře baví a rád se k ní vracím.
