Diablo, hack and slash RPG, které se díky lavině klonů, napodobitelů a hlavně svému úspěchu, stalo čímsi jako samostatným podžánrem.
A teď pár věcí, co se mi vybaví, když se řekne Diablo...
1.Atmosféra. Už v potemnělé vesničce víte, že je poblíž zlo a že na tento problém kněz stačit nebude. Jeskyně jsou tmavé a nepřívětivé. Kamarád měl hru nastavenou tak tmavou, že měl viditelnost jen pár políček, tím se hra (hlavně za kouzelníka) stávala doslova hororovou :-)
2.Monstra. Možná to bylo jen pár potvor a měnil se jim pouze skin, přesto na mnohé z nich nezapomenu :-) A samozřejmě bossové... Řezník brousící si ve svém kutlochu svůj sekáček, setkání s ním bylo vždycky o ústa, ten pacholek byl hrozně rychlý. Přerostlý skelda s houfem podržtašků, ten zas krásně po zásahu "chroupal". Ono stačilo i pouhé zjištění, že "kozlíci" umí otevřít dveře :-)
3.Předměty. Vybavování hrdiny mě snad v žádné jiné hře tak nenadchlo jako právě v Diablech, od prvního žabykucha po elitní výzbroj, kdy už jste byli rádi i za stejný předmět vygenerovaný o pár damage silnější. S předměty však souvisí jeden problém, a to jejich špatné hledání po podlaze (hlavně za kouzelníka). Kolikrát se mi stalo, že jsem po řetězovém blesku zaslechl cinknutí, nadšený jako malé děcko jsem začal pátrat v temnotě, políčko po políčku, a prstýnek né a né najít.
4.Multiplayer. Ano, nechal jsem si ho nakonec a přitom to bylo určitě to nejdůležitější, co mě přinutilo u hry strávit desítky hodin. Hrdinové si nějak výrazně v boji nepomáhají, spíše naopak (kouzla bolí), přesto jsem hru s kamarády nespočetkrát rozjel, byla to totiž ultimátní zábava. Možná se pletu, ale v dobách kdy ještě síťovka nebyla samozřejmost, jsme hráli Diablo po seriovém kabelu. Teď to přijde... dokonce ve třech, poněvadž je to jedna z mála her, která tento způsob propojení podporuje (vím jen o dvou, ta druhá je StarCraft).
Diablo... Díky, za ty myšítka to stálo :-)
A teď pár věcí, co se mi vybaví, když se řekne Diablo...
1.Atmosféra. Už v potemnělé vesničce víte, že je poblíž zlo a že na tento problém kněz stačit nebude. Jeskyně jsou tmavé a nepřívětivé. Kamarád měl hru nastavenou tak tmavou, že měl viditelnost jen pár políček, tím se hra (hlavně za kouzelníka) stávala doslova hororovou :-)
2.Monstra. Možná to bylo jen pár potvor a měnil se jim pouze skin, přesto na mnohé z nich nezapomenu :-) A samozřejmě bossové... Řezník brousící si ve svém kutlochu svůj sekáček, setkání s ním bylo vždycky o ústa, ten pacholek byl hrozně rychlý. Přerostlý skelda s houfem podržtašků, ten zas krásně po zásahu "chroupal". Ono stačilo i pouhé zjištění, že "kozlíci" umí otevřít dveře :-)
3.Předměty. Vybavování hrdiny mě snad v žádné jiné hře tak nenadchlo jako právě v Diablech, od prvního žabykucha po elitní výzbroj, kdy už jste byli rádi i za stejný předmět vygenerovaný o pár damage silnější. S předměty však souvisí jeden problém, a to jejich špatné hledání po podlaze (hlavně za kouzelníka). Kolikrát se mi stalo, že jsem po řetězovém blesku zaslechl cinknutí, nadšený jako malé děcko jsem začal pátrat v temnotě, políčko po políčku, a prstýnek né a né najít.
4.Multiplayer. Ano, nechal jsem si ho nakonec a přitom to bylo určitě to nejdůležitější, co mě přinutilo u hry strávit desítky hodin. Hrdinové si nějak výrazně v boji nepomáhají, spíše naopak (kouzla bolí), přesto jsem hru s kamarády nespočetkrát rozjel, byla to totiž ultimátní zábava. Možná se pletu, ale v dobách kdy ještě síťovka nebyla samozřejmost, jsme hráli Diablo po seriovém kabelu. Teď to přijde... dokonce ve třech, poněvadž je to jedna z mála her, která tento způsob propojení podporuje (vím jen o dvou, ta druhá je StarCraft).
Diablo... Díky, za ty myšítka to stálo :-)
Welcome to Elk
Pro: Multiplayer, atmosféra, předměty, nezapomenutelní bossové.
Proti: Hledání zašantročených předmětů, peníze zabírali místo v inventáři (opravdu jen drobnost).