Na rozdíl od takového Dooma je Wolf dnes už prakticky nehratelný, je až příliš stereotypní, prostředí je pořád stejné, při letmém pohledu na obrazovku ani nepoznáte o jaký level se jedná, nepřátelé nic moc a hratelnost se také s postupem hry nevyvíjí. V roce 1992 byla však úplně jiná situace, člověl byl zvyklý na ploché hopsačky, když tu Wolfenstein začal sténat "deeper, deeper!" - ano, konečně jste se ve střílečkách mohli pohybovat dovnitř obrazovky a pěkně z pohledu vlastních očí. Rázem bylo jedno, jaký jiný Wolf vlastně je, hlavně když se hráč mohl cítit "uvnitř" hry a povýšit prožitek ze stříleček na další level. Mimochodem jako malí kluci jsme hráli Wolfensteina vždy ve dvou, jeden hrál a druhý měl přichystané prsty na I+L+M a zejména u závěrečného bose zběsile mačkal... A pak, že hra nepodporovala cooperative mod!