Druhý díl Syberie byl pro mě po výborné jedničce spíše zklamáním. Spoustu drobných detailů a maličkostí, které z dílu prvního dělaly poměrně unikátní záležitost, ve dvojce prostě přestalo fungovat a hra tak pro mě ztratila velkou část svého kouzla. Kvůli tomu se asi nevyhnu častému srovnávání obou dílů.
Automaton Oskar, nejzajímavější a můj nejoblíbenější charakter z prvního dílu, je v této hře naprosto zbytečnou postavou. Po celou dobu hraní s ním neproběhne jediný poutavý dialog a jeho odpovědi se v podstatě omezují jen na poznámky o nutnosti pokračovat v cestě. Ostatně jiné vedlejší charaktery na tom nejsou o mnoho lépe. Snad kromě mnicha z opatství působí všechny postavy ve hře hrozně předvídatelně, nejsou příliš propracované a těžko vás tak něčím překvapí. Oproti jedničce tedy spíše zklamání.
Tou ale úplně nejhorší složkou druhé Syberie je podle mě vedlejší dějová linie, kdy Katin zaměstnavatel posílá na Sibiř svého agenta, aby přivedl mladou advokátku zpátky domů. Tato dějová odbočka se jako červená nit táhne téměř celým příběhem a tvoří také přibližně polovinu veškerých animací ve hře. V praxi se ale jedná o neustálé monotónní omílání jedné a té samé skutečnosti, pokaždé komentované trochu jinými slovy. Navíc tato dějová linka v závěru graduje do naprosto absurdního "rozuzlení" a její smysl ve hře mi uniká dodnes. S tím souvisí i občasné telefonní rozhovory, kdy si Kate povídá například se svou matkou. V prvním díle tyto dialogy určitě měly své místo. Nejenom že poodhalovaly pozadí Katina života, ale nepřímo tak mapovaly i určitou vnitřní proměnu hlavní hrdinky, ke které během hraní došlo, a která nakonec vedla k onomu zásadnímu rozhodnutí v úplném závěru hry. Ve druhém díle nejenom že Kate žádným vývojem neprochází, ale veškeré telefonické rozhovory se omezují jen na monotónní výzvy k návratu domů a neméně monotónní odmítavé odpovědi. Telefonáty tak považuju v druhé části Syberie za naprosto zbytečné a samoúčelné.
Za zápor považuju i logické puzzly, které kolikrát nemají s logikou vůbec nic společného a spíše se jedná o jakési minihry, kde musíte vyzkoušet všechno na všechno (namátkou: mince do automatu, lovení ryb, lezení po horské stěně).
Ale abych jenom neházel špínu. I přes zmiňované chyby má i druhý díl Syberie pořád něco do sebe. Před vydáním jsem se nejvíce obával grafiky a stereotypních zasněžených krajin, ale autoři si s tímhle poradili poměrně dobře. Navíc se jim z prvního dílu podařilo zachovat určitý osobitý grafický styl a zvláštní romantický nádech, který hře dodává opravdu výjimečnou atmosféru. Cesta do věčně zmrzlých severských pustin za splněním celoživotního snu navždy mladého chlapce, uvězněného v těle umírajícího stařečka, je krásný námět, který mě osobně dokázal oslovit a vzít za srdce. Druhý díl však již není o postupném odhalování spletité historie a objevování nových skutečností, ale připomíná spíše předem danou cestu za jasně určeným cílem. Dvojka nebyla původně plánovaná a autoři už v ní evidentně neměli moc co říct a nastavovali kde se dalo. Tím pádem je pro mě druhý díl jen prostým dokončením příběhu.
Automaton Oskar, nejzajímavější a můj nejoblíbenější charakter z prvního dílu, je v této hře naprosto zbytečnou postavou. Po celou dobu hraní s ním neproběhne jediný poutavý dialog a jeho odpovědi se v podstatě omezují jen na poznámky o nutnosti pokračovat v cestě. Ostatně jiné vedlejší charaktery na tom nejsou o mnoho lépe. Snad kromě mnicha z opatství působí všechny postavy ve hře hrozně předvídatelně, nejsou příliš propracované a těžko vás tak něčím překvapí. Oproti jedničce tedy spíše zklamání.
Tou ale úplně nejhorší složkou druhé Syberie je podle mě vedlejší dějová linie, kdy Katin zaměstnavatel posílá na Sibiř svého agenta, aby přivedl mladou advokátku zpátky domů. Tato dějová odbočka se jako červená nit táhne téměř celým příběhem a tvoří také přibližně polovinu veškerých animací ve hře. V praxi se ale jedná o neustálé monotónní omílání jedné a té samé skutečnosti, pokaždé komentované trochu jinými slovy. Navíc tato dějová linka v závěru graduje do naprosto absurdního "rozuzlení" a její smysl ve hře mi uniká dodnes. S tím souvisí i občasné telefonní rozhovory, kdy si Kate povídá například se svou matkou. V prvním díle tyto dialogy určitě měly své místo. Nejenom že poodhalovaly pozadí Katina života, ale nepřímo tak mapovaly i určitou vnitřní proměnu hlavní hrdinky, ke které během hraní došlo, a která nakonec vedla k onomu zásadnímu rozhodnutí v úplném závěru hry. Ve druhém díle nejenom že Kate žádným vývojem neprochází, ale veškeré telefonické rozhovory se omezují jen na monotónní výzvy k návratu domů a neméně monotónní odmítavé odpovědi. Telefonáty tak považuju v druhé části Syberie za naprosto zbytečné a samoúčelné.
Za zápor považuju i logické puzzly, které kolikrát nemají s logikou vůbec nic společného a spíše se jedná o jakési minihry, kde musíte vyzkoušet všechno na všechno (namátkou: mince do automatu, lovení ryb, lezení po horské stěně).
Ale abych jenom neházel špínu. I přes zmiňované chyby má i druhý díl Syberie pořád něco do sebe. Před vydáním jsem se nejvíce obával grafiky a stereotypních zasněžených krajin, ale autoři si s tímhle poradili poměrně dobře. Navíc se jim z prvního dílu podařilo zachovat určitý osobitý grafický styl a zvláštní romantický nádech, který hře dodává opravdu výjimečnou atmosféru. Cesta do věčně zmrzlých severských pustin za splněním celoživotního snu navždy mladého chlapce, uvězněného v těle umírajícího stařečka, je krásný námět, který mě osobně dokázal oslovit a vzít za srdce. Druhý díl však již není o postupném odhalování spletité historie a objevování nových skutečností, ale připomíná spíše předem danou cestu za jasně určeným cílem. Dvojka nebyla původně plánovaná a autoři už v ní evidentně neměli moc co říct a nastavovali kde se dalo. Tím pádem je pro mě druhý díl jen prostým dokončením příběhu.
