O kvalitách a zábavnosti této hry by se daly vést dlouhodobé diskuze a asi nikdy by se všichni neshodli na jednom závěru.
Sacred mělo relativní štěstí, že vyšlo v době velkého hladu po dalších rubacích RPGčkách, kdy už se Diablo II silně ohrávalo a tak spousta lidí upírala oči k Ascaronu, který svými nekritickými prohlášeními vytruboval do světa, jakou revoluci do tohoto žánru přinese...
Leč bohužel, nic není ve finále takové, jaké to chce být. Vložím placku do mechaniky a čekám, až se pustím do instalace. První šok přišel v podobě nechvalně proslulé StarForce ochrany, která nadělá spíš víc škody, než užitku. Budiž, tohle jsem celkem v klidu překousl a po chvilce jsem zpustil hru samotnou. Zmlsaný blizzardími animacemi jsem se těšil na nějaký povedený fantasy filmek, ale hůř to asi dopadnou nemohlo. Každá televizní reklama má dnes propracovanější digitální animace a tam, kde by se to čekalo nejvíc, jen bída s nouzí. Už trošku nesvůj jsem přešel k výběru charakterů. Tam ze mě počáteční rozčarování trochu spadlo, když jsem viděl na výběr řadu rozličných postav - neváhal jsem a rovnou skočil k bojovému mágovi a šup do hry. Po krátkém seznámení s UI a pár hrátkách s nastavením mi nic nebránilo, abych se vydal po stopách problémů v Ancarii a nakopal přitom pár zadnic.
Ze základního tábora jsem se vydal do vesnice, kde jsem nabral pár úkolů a hurá do divočiny. Byl jsem příjemně překvapen možností koupit a osedlat si vlastního koně, aby vzdálenosti, které tu jsou opravdu obrovské, ubíhaly přeci jen rychleji. Prvních pár potyček s nepřítelem a nové úrovně na sebe nenechaly dlouho čekat. Za každý level po 1 bodu do primárních vlastností a pár bodíků do sekundárních dovedností. Inu, příjemná změna oproti Diablu, kde těch statistik a čísílek bylo přeci jen pomálu. Ale co to? Sedmá úroveň a já pořád útočím s první úrovní Fireballu... Chvilku mi trvalo, než jsem si všiml nejrůznějších run, které padají různě po světě a zvyšují vaše bojové dovednosti. Trošku krkolomný systém, ale budiž. Po vyčištění okolního hvozdu, plného banditů a divokých zvířat jsem byl převelen na další štaci. Ještě se musím zmínit o kobkách v podzemí a vůbec přechodu z venku do interiéru, kde mě velice potěšila plynulost vniku do instance - žádný zdlouhavý loading.
Rozhlížím se po městě a všimnu si chlapíka, který jakoby vypadl z oka Gandalfovi či Elminsterovi a chce po mě nějakou ukradenou knížku. Vrátím mu ji tedy a ejhle! Zpřístupní mi možnost výměny run pro mé povolání nevhodných za ty, které potřebuji a dokonce možnost vytváření kouzelných komb, kdy můžete seslat až čtyři různá kouzla v jeden moment. Fajn, aspoň si posílíme útočná kouzla a zbavíme se přebytečných run. Tak a jede se dál...
Vedle banditů se začínají objevovat mračna goblinů, orků a sem tam nějaký minotaur. Fireball jsem vyměnil za Hurikán a tak není problém poslat do věčných lovišť i několik desítek nepřátel najednou. Zatím vypadá všechno dobře, kupředu po hlavním příběhu postupuji bez větších problémů a úrovně skáčou jako divé.
Po cestě dorazím k mostu, za kterým se rozprostírají písčité duny a moje srdce zaplesá radostí... ani tady nezapomněli na můj nejoblíbenější exteriér a vrhám se vpřed za dalším dobrodružstvím. Asi po 4 hodinách hraní mě však přepadne takový divný pocit, jako bych se vůbec nehnul z místa... projedu skoro několik kilometrů čtverečných a všechno vypadá úplně stejně - nepřátelé, prostředí i předměty, kterých je sice šílená záplava, ale ani jeden viditelně nevyniká nad ostatními. (Tu se mi zastesklo po Diablu, kdy dropl nějaký unique nebo set item a člověk ho střežil jako oko v hlavě, než padl lepší.)
Zcela rozčarován jsem opustil poušť a byl zvědav, jak to vypadá dál... to co přišlo, by mě nenapadlo ani v nejhorším snu... Už zase jedna a ta samá travnatá krajina, stejně vyhlížející vesnice i NPC. No, co se dá dělat, když už jsem hru pořídil, tak ji přece dohraji, alespoň jednou. Po asi dalších 3 hodinách sem objevil nějaký tunel pod jedním hradem a tím jsem se dostal až k portálu, kde jsem se utkal s prvním drakem v Ancarii. Celý natěšený z pořádně tuhého boje jsem na tu potvoru vystartoval. Za 20 vteřin bylo po drakovi a to jsem se ani moc nesnažil. Tak to už jsem si vážně připadal jak ve špatným snu, ale hrál jsem pořád dál. Vydržel jsem celou dobu, prošmejdil skoro celou mapu, až jsem se nakonec dostal do hradu finálního bosse. Tady jsem trošku doufal v nějaký lepší závěr, oproti té předchozí mizérii. Leč ten last fight překonal všechna má očekávání... V duchu jsem se musel omluvit Diablu a jeho poskokům, jestli mě jejich přítomnost na obrazovce někdy nudila.
Ve spojení s neuvěřitelným množstvím bugů, kterými trpěla první verze hry - psát "wasser" u jednoho z úkolů hlavní linie do příkazové řádky hry (bez pomoci na netu neřešitelný úkol) a nečekaná portace na opuštěný ostrov bez možnosti se vrátit jakkoliv zpátky mě strašily ještě dlouho potom - si u mě tahle hra zaslouží max. 60% za snahu obohatit žánr akčních RPG. Ale vracet se k tomu už asi nikdy nebudu.
Omlouvám se za rozsáhlost, ale když se rozepíšu, neznám mezí ;)
Sacred mělo relativní štěstí, že vyšlo v době velkého hladu po dalších rubacích RPGčkách, kdy už se Diablo II silně ohrávalo a tak spousta lidí upírala oči k Ascaronu, který svými nekritickými prohlášeními vytruboval do světa, jakou revoluci do tohoto žánru přinese...
Leč bohužel, nic není ve finále takové, jaké to chce být. Vložím placku do mechaniky a čekám, až se pustím do instalace. První šok přišel v podobě nechvalně proslulé StarForce ochrany, která nadělá spíš víc škody, než užitku. Budiž, tohle jsem celkem v klidu překousl a po chvilce jsem zpustil hru samotnou. Zmlsaný blizzardími animacemi jsem se těšil na nějaký povedený fantasy filmek, ale hůř to asi dopadnou nemohlo. Každá televizní reklama má dnes propracovanější digitální animace a tam, kde by se to čekalo nejvíc, jen bída s nouzí. Už trošku nesvůj jsem přešel k výběru charakterů. Tam ze mě počáteční rozčarování trochu spadlo, když jsem viděl na výběr řadu rozličných postav - neváhal jsem a rovnou skočil k bojovému mágovi a šup do hry. Po krátkém seznámení s UI a pár hrátkách s nastavením mi nic nebránilo, abych se vydal po stopách problémů v Ancarii a nakopal přitom pár zadnic.
Ze základního tábora jsem se vydal do vesnice, kde jsem nabral pár úkolů a hurá do divočiny. Byl jsem příjemně překvapen možností koupit a osedlat si vlastního koně, aby vzdálenosti, které tu jsou opravdu obrovské, ubíhaly přeci jen rychleji. Prvních pár potyček s nepřítelem a nové úrovně na sebe nenechaly dlouho čekat. Za každý level po 1 bodu do primárních vlastností a pár bodíků do sekundárních dovedností. Inu, příjemná změna oproti Diablu, kde těch statistik a čísílek bylo přeci jen pomálu. Ale co to? Sedmá úroveň a já pořád útočím s první úrovní Fireballu... Chvilku mi trvalo, než jsem si všiml nejrůznějších run, které padají různě po světě a zvyšují vaše bojové dovednosti. Trošku krkolomný systém, ale budiž. Po vyčištění okolního hvozdu, plného banditů a divokých zvířat jsem byl převelen na další štaci. Ještě se musím zmínit o kobkách v podzemí a vůbec přechodu z venku do interiéru, kde mě velice potěšila plynulost vniku do instance - žádný zdlouhavý loading.
Rozhlížím se po městě a všimnu si chlapíka, který jakoby vypadl z oka Gandalfovi či Elminsterovi a chce po mě nějakou ukradenou knížku. Vrátím mu ji tedy a ejhle! Zpřístupní mi možnost výměny run pro mé povolání nevhodných za ty, které potřebuji a dokonce možnost vytváření kouzelných komb, kdy můžete seslat až čtyři různá kouzla v jeden moment. Fajn, aspoň si posílíme útočná kouzla a zbavíme se přebytečných run. Tak a jede se dál...
Vedle banditů se začínají objevovat mračna goblinů, orků a sem tam nějaký minotaur. Fireball jsem vyměnil za Hurikán a tak není problém poslat do věčných lovišť i několik desítek nepřátel najednou. Zatím vypadá všechno dobře, kupředu po hlavním příběhu postupuji bez větších problémů a úrovně skáčou jako divé.
Po cestě dorazím k mostu, za kterým se rozprostírají písčité duny a moje srdce zaplesá radostí... ani tady nezapomněli na můj nejoblíbenější exteriér a vrhám se vpřed za dalším dobrodružstvím. Asi po 4 hodinách hraní mě však přepadne takový divný pocit, jako bych se vůbec nehnul z místa... projedu skoro několik kilometrů čtverečných a všechno vypadá úplně stejně - nepřátelé, prostředí i předměty, kterých je sice šílená záplava, ale ani jeden viditelně nevyniká nad ostatními. (Tu se mi zastesklo po Diablu, kdy dropl nějaký unique nebo set item a člověk ho střežil jako oko v hlavě, než padl lepší.)
Zcela rozčarován jsem opustil poušť a byl zvědav, jak to vypadá dál... to co přišlo, by mě nenapadlo ani v nejhorším snu... Už zase jedna a ta samá travnatá krajina, stejně vyhlížející vesnice i NPC. No, co se dá dělat, když už jsem hru pořídil, tak ji přece dohraji, alespoň jednou. Po asi dalších 3 hodinách sem objevil nějaký tunel pod jedním hradem a tím jsem se dostal až k portálu, kde jsem se utkal s prvním drakem v Ancarii. Celý natěšený z pořádně tuhého boje jsem na tu potvoru vystartoval. Za 20 vteřin bylo po drakovi a to jsem se ani moc nesnažil. Tak to už jsem si vážně připadal jak ve špatným snu, ale hrál jsem pořád dál. Vydržel jsem celou dobu, prošmejdil skoro celou mapu, až jsem se nakonec dostal do hradu finálního bosse. Tady jsem trošku doufal v nějaký lepší závěr, oproti té předchozí mizérii. Leč ten last fight překonal všechna má očekávání... V duchu jsem se musel omluvit Diablu a jeho poskokům, jestli mě jejich přítomnost na obrazovce někdy nudila.
Ve spojení s neuvěřitelným množstvím bugů, kterými trpěla první verze hry - psát "wasser" u jednoho z úkolů hlavní linie do příkazové řádky hry (bez pomoci na netu neřešitelný úkol) a nečekaná portace na opuštěný ostrov bez možnosti se vrátit jakkoliv zpátky mě strašily ještě dlouho potom - si u mě tahle hra zaslouží max. 60% za snahu obohatit žánr akčních RPG. Ale vracet se k tomu už asi nikdy nebudu.
Omlouvám se za rozsáhlost, ale když se rozepíšu, neznám mezí ;)
World of Warcraft: Cataclysm