Tak jsem si bezmála 9 let po vydání na PC doplnil vzdělání a zahrál si tuhle "legendu", na kterou skoro všichni pějou samou chválu.
Zpočátku jsem Solid Snakeovi nedával moc šancí. Přece jenom - na PC máme všechny ty J.C. Dentony, Sam Fischery, Garrety, #47 a další, co už jsem zapomněl. Navíc nemám rád anime (nebo manga nebo jak se říká - experti mě opraví) prvky, které z toho byly cítit na sto honů. Ovšem po dohrání musím uznat, že tohle je velká věc.
Proč? Co mě na tom sakra tak chytilo?
Příběh, dabing, hudba a vše okolo toho. Hrát MGS pro mě bylo jako koukat na perfektní akční thriller a úvodní melodie mi hraje zrovna teď, když píšu tyhle řádky. Konspirační zápletka, sympatičtí záporáci (zvlášť pak postava Revolver Ocelota), dialogy, co svojí kvalitou převyšují nemalou část filmové produkce. Hideo Kojima je sice na můj vkus až příliš patetický, ale každopádně palec nahoru.
Samotná hratelnost je pak, řekněme, kolísavá. Každá místnost je víceméně překážková dráha. Některá super, jiná vyloženě blbá. Dovedu si představit, že před devíti lety si z toho všichni sedli na zadek, ale za tu dobu se stealth hry dostaly trochu dál. Přesto však nemám důvod hanět. Naopak, díky tomu, že z toho žánru jsem MGS hrál jako zatím poslední, jsem si uvědomil, že skoro všechny fundamentální prvky těch moderních "thief" her tady už tak nějak jsou - a samozřejmě lehká nadsázka ve stylu kartonová krabice :-)
Tak a nakonec co mě nejvíc štvalo? Ovládání! Nemám rád, když je obtížnost uměle zvednutá blbým ovládáním, což jsem teda pociťoval hlavně na začátku, než jsem si zvyknul. Příklad za všechny: když chci, aby panák běžel a střílel, chci to udělat intuitivně a ne se učit opičí chvaty. Radši ani nebudu počítat, kolikrát ze mě kvůli tomu Ocelot udělal řešeto :-) Občas jsem si myslel, že jsem v Pac-Manovi, když jediná informace, co k něčemu byla, byla ta z radaru.
Takže jak to teda shrnout? Hideo Kojimovi se povedlo vyrobit hru, která sice zdaleka není geniální, ale je svým způsobem výjimečná. Jsem rád, že jsem se nakonec rozhodl zahrát si ji.
Zpočátku jsem Solid Snakeovi nedával moc šancí. Přece jenom - na PC máme všechny ty J.C. Dentony, Sam Fischery, Garrety, #47 a další, co už jsem zapomněl. Navíc nemám rád anime (nebo manga nebo jak se říká - experti mě opraví) prvky, které z toho byly cítit na sto honů. Ovšem po dohrání musím uznat, že tohle je velká věc.
Proč? Co mě na tom sakra tak chytilo?
Příběh, dabing, hudba a vše okolo toho. Hrát MGS pro mě bylo jako koukat na perfektní akční thriller a úvodní melodie mi hraje zrovna teď, když píšu tyhle řádky. Konspirační zápletka, sympatičtí záporáci (zvlášť pak postava Revolver Ocelota), dialogy, co svojí kvalitou převyšují nemalou část filmové produkce. Hideo Kojima je sice na můj vkus až příliš patetický, ale každopádně palec nahoru.
Samotná hratelnost je pak, řekněme, kolísavá. Každá místnost je víceméně překážková dráha. Některá super, jiná vyloženě blbá. Dovedu si představit, že před devíti lety si z toho všichni sedli na zadek, ale za tu dobu se stealth hry dostaly trochu dál. Přesto však nemám důvod hanět. Naopak, díky tomu, že z toho žánru jsem MGS hrál jako zatím poslední, jsem si uvědomil, že skoro všechny fundamentální prvky těch moderních "thief" her tady už tak nějak jsou - a samozřejmě lehká nadsázka ve stylu kartonová krabice :-)
Tak a nakonec co mě nejvíc štvalo? Ovládání! Nemám rád, když je obtížnost uměle zvednutá blbým ovládáním, což jsem teda pociťoval hlavně na začátku, než jsem si zvyknul. Příklad za všechny: když chci, aby panák běžel a střílel, chci to udělat intuitivně a ne se učit opičí chvaty. Radši ani nebudu počítat, kolikrát ze mě kvůli tomu Ocelot udělal řešeto :-) Občas jsem si myslel, že jsem v Pac-Manovi, když jediná informace, co k něčemu byla, byla ta z radaru.
Takže jak to teda shrnout? Hideo Kojimovi se povedlo vyrobit hru, která sice zdaleka není geniální, ale je svým způsobem výjimečná. Jsem rád, že jsem se nakonec rozhodl zahrát si ji.
