Jednoho dne přišel můj bratr domů a říká:"Byl jsem u kamaráda a hrál u něj skvělou hru. Máš tam panáčka, kterýho si vybereš z pěti charakterů a potom si ho vylepšuješ věcma a zkušenostma ze zabíjení monster".Já jsem řekl, že je škoda, že nemáme počítač, protože tohle by mě určitě bavilo, ale naštěstí jej měl můj strýc, a tak jsme si vypůjčenou hru na vypůjčeném počítači mohli nainstalovat. Když jsem ji pak spustil poprvé, nevěřil jsem vlastním očím. Se svojí postavičkou, kterou si opravdu mohu vybrat z pěti různých charakterů, mám možnost dělat, co se mi zlíbí: mohu jí oblékat, měnit jí zbraně, chodit s ní kam se mi zachce… a po zabití hlavní příšery na konci aktu postupuji do dalšího s úplně jiným prostředím.

Po zjištění těchto skutečností se to náhle stalo. Nechtěl jsem jíst, spát, chodit do školy a psát si úkoly (spíše jsem na to všechno neměl čas). Tato hra mě natolik chytla, že jsem nemohl prostě dělat nic jiného než ji hrát. Vybral jsem si Nekromanta, jenž se stal mou nejoblíbenější postavou a se kterým šlo dokonce i vyvolávat kostlivce a golemy. Ostatně se stal i mým avatarem zde na DH.

Diablo II společně s jeho datadiskem hraji s přestávkami už skoro 9 let a stále mě to baví. Mít ho nainstalované v počítači je pro mě povinnost.