Jak začít? Těšil jsem se, ale nadržený jsem nebyl. Mluvím teď o očekávání na jeden z největších herních zážitků roku 2009 – Modern Warfare 2 (titul „Call of Duty“ tímto zapomenut). Ať už chcete nebo ne, poslední dny před slavnostní premiérou na hnědém vojenském koberci se napětí jenom stupňovalo, šeptanda se rozlezla do posledních možných míst a reklama ze sebe vydala maximum. Jsem si jist, že tenhle nechutný hype zkazil překvapení mnoha hráčům. Ta hra je totiž z mého hlediska přesně taková, jaká byla prezentována celý poslední rok, s čimž jsem teda nepočítal.
Je dravá, rychlá, epická, filmová, nezapomenutelná. Modern Warfare 2 splnil do puntíku, co sliboval. Už z trailerů se dalo vypozorovat, že se Infinity Ward vydaly poněkud jiným směrem. V podstatě jde o to samé, ale značný upgrade a tlačení na pilu je cítit mnohem důrazněji. Z názvu Modern Warfare se definitivně stalo synonymum pro špionážní akci, ve které se střílí vše živé co má 2 – 4 nohy a co se eventuelně plazí. Ale aby to neznělo příliš optimisticky pro všechny natěšené, výcvik a první úkol jsou snad nejhorším začátkem v historii Call of Duty a tak nějak počítají se znalostí prvního dílu. Nudný tutoriál a chaotická mise v úzkých uličkách můžou leckoho vylekat, ale já vás okamžitě utěším, další mise už je vyloženě lahůdková záležitost a o třetí netřeba hovořit, dost vody o nelítostných teroristech proteklo internetem (a televizí), ale hlavně že to má tu filmovou atmosféru, díky které snad ti všichni samozvaní ochránci dětské nevinnosti zalezou zpět do děr (aby vyčkal na další GTA).
Mise jsou zkrátka špičkově naskriptované a intenzita akce nedává možnost se nudit. Navíc už nejde jenom o pobíhání mez domy, ale dostanete se do situací, které jsou nápaditostí a pohotovostí pro agresivní FPS velice netypické. Problém nastává, když si od té akce na chvíli odpočinete a hlavě si promítnete, co jste dnes všechno pozabíjeli a proč jste to dělali. Cíle a zatmívačky jsou totiž téměř identické – dožeň tamtoho, zneškodni támhleto, dojdi pro něco nebo pro někoho. Pokud to ale hrajete jako já na tři, čtyři zátahy, není moc prostoru pro takové úvahy, protože za tu hrací dobu jsem byl vždy několikrát v extázi z monumentálních momentů, jež byly servírovány s dost odvážnou kadencí. Až bych skoro řekl, že si Infinity Ward zahrávají s důvěrou dobrého hráče, protože když stihnete za pouhou minutu vystřílet stovky nábojů, zabít desítky nepřátel a vystřídat tři lokace, přičemž vás v každé čeká nejméně jeden „eye candy“ moment na efekt, kdy jsem hledal čelist na zemi, hraničí to už trochu s přehnanou sebedůvěrou ze strany tvůrců. A jak se tak koukám, nesežere jim to každý.
Co se týče příběhu, je ho víc, mnohem víc a nabírá naléhavějších obrátek. Děj se někde po třetině hry začne rýsovat a podle mého názoru je v podstatě OK, ale opět záleží na tom, do jaké míry jste schopni akceptovat pár logických děr velikosti eidamu. Dávám odpůrcům za pravdu, že v prvním díle takové nesmysly nebyly. Ale všechno je to extrémně přitažlivé, navíc si na vás scénář připravil několik zvratů a jedno příjemné překvapení, po kterém jsem byl ochoten odpustit i těch několik přešlapů. Pokud bylo Modern Warfare předem zamýšleno jako trilogie, přirovnal bych rozdíl mezi díly k Matrixu – zatímco jednička končila dostatečně smířlivě, dvojka si nechává s výhledem na rekordní finanční úspěch otevřená vrátka.
A ještě k technické stránce – ať už je engine jakkoliv zastaralý, grafika vypadá fantasticky, ale jenom díky berličkám jako přehnané nasvícení, v normálním prostředí vypadá Modern Warfare dost obyčejně. Musím ale poznamenat, že jsem od jedničky zaznamenal zlepšení, obzvlášť v oblast mimiky a obličejů hlavních i vedlejších postav. O zvukové stránce není potřeba psát, patří k vrcholům současné tvorby. Speciální místo tímto vymezuji Hansu Zimmerovi, autoru hudby, který sám vyzdvihuje hru o dobrých 5% nahoru.
Je dravá, rychlá, epická, filmová, nezapomenutelná. Modern Warfare 2 splnil do puntíku, co sliboval. Už z trailerů se dalo vypozorovat, že se Infinity Ward vydaly poněkud jiným směrem. V podstatě jde o to samé, ale značný upgrade a tlačení na pilu je cítit mnohem důrazněji. Z názvu Modern Warfare se definitivně stalo synonymum pro špionážní akci, ve které se střílí vše živé co má 2 – 4 nohy a co se eventuelně plazí. Ale aby to neznělo příliš optimisticky pro všechny natěšené, výcvik a první úkol jsou snad nejhorším začátkem v historii Call of Duty a tak nějak počítají se znalostí prvního dílu. Nudný tutoriál a chaotická mise v úzkých uličkách můžou leckoho vylekat, ale já vás okamžitě utěším, další mise už je vyloženě lahůdková záležitost a o třetí netřeba hovořit, dost vody o nelítostných teroristech proteklo internetem (a televizí), ale hlavně že to má tu filmovou atmosféru, díky které snad ti všichni samozvaní ochránci dětské nevinnosti zalezou zpět do děr (aby vyčkal na další GTA).
Mise jsou zkrátka špičkově naskriptované a intenzita akce nedává možnost se nudit. Navíc už nejde jenom o pobíhání mez domy, ale dostanete se do situací, které jsou nápaditostí a pohotovostí pro agresivní FPS velice netypické. Problém nastává, když si od té akce na chvíli odpočinete a hlavě si promítnete, co jste dnes všechno pozabíjeli a proč jste to dělali. Cíle a zatmívačky jsou totiž téměř identické – dožeň tamtoho, zneškodni támhleto, dojdi pro něco nebo pro někoho. Pokud to ale hrajete jako já na tři, čtyři zátahy, není moc prostoru pro takové úvahy, protože za tu hrací dobu jsem byl vždy několikrát v extázi z monumentálních momentů, jež byly servírovány s dost odvážnou kadencí. Až bych skoro řekl, že si Infinity Ward zahrávají s důvěrou dobrého hráče, protože když stihnete za pouhou minutu vystřílet stovky nábojů, zabít desítky nepřátel a vystřídat tři lokace, přičemž vás v každé čeká nejméně jeden „eye candy“ moment na efekt, kdy jsem hledal čelist na zemi, hraničí to už trochu s přehnanou sebedůvěrou ze strany tvůrců. A jak se tak koukám, nesežere jim to každý.
Co se týče příběhu, je ho víc, mnohem víc a nabírá naléhavějších obrátek. Děj se někde po třetině hry začne rýsovat a podle mého názoru je v podstatě OK, ale opět záleží na tom, do jaké míry jste schopni akceptovat pár logických děr velikosti eidamu. Dávám odpůrcům za pravdu, že v prvním díle takové nesmysly nebyly. Ale všechno je to extrémně přitažlivé, navíc si na vás scénář připravil několik zvratů a jedno příjemné překvapení, po kterém jsem byl ochoten odpustit i těch několik přešlapů. Pokud bylo Modern Warfare předem zamýšleno jako trilogie, přirovnal bych rozdíl mezi díly k Matrixu – zatímco jednička končila dostatečně smířlivě, dvojka si nechává s výhledem na rekordní finanční úspěch otevřená vrátka.
A ještě k technické stránce – ať už je engine jakkoliv zastaralý, grafika vypadá fantasticky, ale jenom díky berličkám jako přehnané nasvícení, v normálním prostředí vypadá Modern Warfare dost obyčejně. Musím ale poznamenat, že jsem od jedničky zaznamenal zlepšení, obzvlášť v oblast mimiky a obličejů hlavních i vedlejších postav. O zvukové stránce není potřeba psát, patří k vrcholům současné tvorby. Speciální místo tímto vymezuji Hansu Zimmerovi, autoru hudby, který sám vyzdvihuje hru o dobrých 5% nahoru.
Inscryption