Dreamfall není ani tolik hra, více se jedná o interaktivní film. Herní aspekty jsou docela slabé. Adventurní část funguje formou poslíčkování z jednoho místa na druhé přes několik loadingů, bojové části jsou naprosto zbytečné a stealth nic extra. Jde o to, že některé herní části tříští tempo příběhu, když v nich musíte provozovat nějaké bezvýznamné úkoly a zdlouhavě dobíhat na místa, aby se konečně odehrála další důležitější část příběhu.

Opět stejně jako u předchůdce se rozehrává velkolepý poutavý příběh. Ve snaze hráče (spíše tedy diváka) dojmout autoři na můj vkus někdy až příliš tlačí na pilu, mimo jiné až přehnaným vršením známých míst a lidí z původního TLJ. Největším problémem ale je, že se jedná o epizodu. Přestože má své vlastní zakončení, bylo toho nakousnuto spoustu, co má být zjevně dokončeno v druhé epizodě. Spoustu záhad, nezodpovězených otázek, dokonce samotná hra za Kiana neměla pro tento díl příliš velký význam a šlo spíše o předehru pro věci budoucí. Ragnar Tørnquist se svým způsobem stal sadistou, kterému se věci vymkly z rukou. Nechal nás trápit se všemi těmi otázkami, uvažovat nad záhadami, diskutovat, co to vše mělo znamenat, aby nám později poskytnul rozhřešení dalším dílem, který vše zodpoví a všechny dílky do sebe zapadnou jako perfektní skládačka (jak doufáme). Jenže to pokračování nám teď není schopný poskytnout. Je otázka kdy, jestli vůbec a v jaké podobě se ho dočkáme. Těžko hodnotit předehru k něčemu, co ještě neznáme. Nevíme, jak dobře to bylo rozehráno k tomu, co má teprve následovat.

Přes všechny mé stížnosti musím uznat jedno – Dreamfall se mi dostal pod kůži. Ne tolik jako první TLJ, přesto dost silně. A to ve mně vyvolává značně rozporuplné pocity, protože jsem zažil úžasné dobrodružství a zároveň se stal další obětí Tørnquistova sadismu.