Sen každého geeka, který vyrůstal na nových Star Wars, se s Mass Effect stal skutečností, a tak není divu, že generace, pro kterou byla Skrytá hrozba s Jar Jarem šlapajícím do trusu film roku, dává v recenzích desítky a rozplývá se nad komplexností herního světa. Také jsem podlehl, jen na chviličku, ale přece. Z traileru, z obrázků a z oslavných ohlasů jsem odvodil, že by to vyjít mohlo. Laťka ale byla moc vysoko a tak doufám, že s přibývajícími díly Mass Effect dospěje, stejně jako další epizody Lucasovy space-opery.

Mass Effect je dost nevyrovnaný hybrid. Bioware byl tentokrát RPG systém moc snobský a na 3D akci zase neměli koule. Výsledkem je RPG bez rozlehlého světa a 3D person akce s pořádnou dávkou nudy. Vizuálně svět Mass Effectu rozhodně není propracovaný, každá planeta, na kterou jsem zavítal, je to samé v jiném barvném provedení. Rozhodně tomu nepomáhá ani stereotypní „rychlá doprava“ aka vozítko Mako, největší zlo hry, jenž k nám připutovalo z nejbližšího hračkářství. Krycí systém a přehřívání zbraní je fajn, ale samotná akce, tj. kooperace na bojišti a střety s nepřáteli, je zoufale nudná a absolutně bez nápadu. Střílet na pořád stejných plošinách a krýt se za pořád stejnými bednami není kdovíjaký zážitek.

RPG prvky? Žádná slava. Hru jsem prošel s minimem vylepšování, do boje jsem si bral skoro pořád stejné partnery a inventář je stupidně nepřehledný. Hra je vůbec docela lehká a pokud jsem se zaseknul, bylo to je a pouze vinou prostředí (10 minut hledat cestu na poslední planetě, protože mapa je pouze v podobě čárek, na to vskutku nezapomenu) nebo nedostatkem informací (hra vás rozhodně nevede za ručičku, ovládání a tlačítka si musíte najít sami). Navíc neměl jsem pocit, že by svět kolem mě jakkoliv žil, připadalo mi spíš, že se procházím koridory, kde je chodící NPC největším projevem života. Navíc mi přišlo všechno takové hranaté. :)

Čas jsem věnoval primárně hlavní dějové lince, ale udělal jsem si čas i na vedlejší úkoly, abych toho v zápětí hned nechal, protože jak už jste se určitě dočetli, stojí za hovno, k tomu není co dodávat. Úkoly, které dostáváte v rámci příběhu, rozhodně nejsou moc rozmanité, většinou se jedná o styl: dojeď na planetu -> zabij všechny z kokpitu Maka nebo zabij všechny vlastníma rukama -> vrať se na Normandii a pořeš to s posádkou. Příběh samotný je kostrbatý, plný deus ex machina a ta vata mezi solidním začátkem a koncem mi radost nedělá, protože nudí jedna báseň. A ty zvraty! Ovládání pomocí myšlenek a vstávání z mrtvých! SO EPIC!

Tvůrci se chválili a bili do prsou, že díky chytře napsaným dialogům půjde o senzaci roku, v tomhle jim musím dát za pravdu, že ať už se rozhovory vyvinou jakýmkoliv směrem, působí logicky a reálně, stejně jako na malém prostoru výborně propracované postavy, které je pronášejí. Zejména se klaním před Ashley, u které tvůrci Mass Effectu odmítli cestu, že to bude další sympatická hrdinka proporcí 90-60-90, a místo toho z ní udělali člověka se vším všudy. Bavil jsem se při vybírání odpovědí a záleželo mi na tom. Když jsem ale pak dojel na předposlední planetu, kde Shephard a Wrex vytvoří zdaleka nejsilnější emocionální scénu za celou hru, napadlo mě: „Sakra, záchrana vesmíru a tohle je vrchol?“

P.S. Hudba ušla, ale až na hlavní motiv to žádný zázrak není.