Mít STRACH v názvu, to už něco znamená. K FEAR jsem se překvapivě dostal až ke konci loňského roku. A díky bohu. Právě v té době jsem dostal na testování zařízení Novint Falcon, které FEAR podporuje. Díky němu jsem si hru užil dvojnásob a zážitek to byl neskutečný. Nyní si ani nedokážu představit, že bych tuhle hru prošel jen s myší. Bavilo by mě to vůbec?

FEAR není kdovíjak chytrá střílečka, vyprávění záhadného příběhu odbývá hovory přes vysílačku nebo telefony v kancelářích. Sem tam se do reality vloudí nějaká ta vzpomínka či snový flashback, který příběh trošku okoření a přidá hororové prvky. Ono s tím strachem je to hlavně ze začátku dost intenzivní. Nic podobného jsem do té doby neviděl a hlavně nepocítil. Mrazení v zádech, leknutí div jsem nespadl ze židle a to díky in-game sekvencím, které vám vždy v tu nejméně vhodnou dobu postaví nějakého strašáka těsně před váš obličej. Navíc postava záhadné dívenky Almy není nic menšího, než odkaz na proslulé japonské horory, které většina západních diváků nedokouká ani do půlky. Schválně, pusťte si takhle v noci někdy originální Oko, Kruh nebo Nenávist a garantuji vám, že poznáte, co je to strach. Člověk se vždy bojí nejvíc toho, o čem neví co to je.

V případě FEARu nevíte o co vlastně jde a proto vás mrazí v zádech. Bohužel hororové prvky namísto toho, aby se stupňovaly, tak pomalu odeznívaly s tím, jak hlouběji jste se do příběhu dostávali. V tomto ohledu nepřichází tížené uspokojení, ale zklamání to také není.

FEAR jednoznačně exceluje v akční části hry, která střídá tu hororovou a je jakousi odměnou za to, že jste to předchozí leknutí přežili. Bullet time od dob Maxe Payna nebyl tak krásný jako zde. Zatímco v jiných hrách dojde k normálnímu zpomalení času, ve FEAR je to mimořádně efektní okamžik. Kulky vířící vzduch a zavrtávající se do nebohých těl nepřátel, kteří v ladném letu předvádějí neuvěřitelné akrobatické kreace, za které by se nemusel stydět ani Pljuščenko. Kolem létají úlomky zdí, jiskry, různé haraburdí a jste jak uprostřed scény z Matrixu. Když k tomu přidáte ohnivé výbuchy barelů, tlakové vlny granátů a rádiový řev vašich obětí, je to dokonalé. Po technické stránce je FEAR pro mě osobně prakticky bezchybný. O zvukových efektech ani nemluvě.

Není všechno FEAR, kterého se bojíme. Přesto, že je akce výživná a velice zábavná, člověk se neubrání stereotypu, který pramení především ze sterilního level-designu. Kanceláře, tunely a šachty, které jsou střídány dalšími kancelářemi, údržbářskými místnostmi a prázdnými pokoji. Na jednu stranu mi to ani příliš nevadí, na druhou stranu si dokáži představit, jak lepší FEAR mohl být, kdybychom se podívali také jinam. Z pohledu příběhu je logické, že se asi těžko dostanete během chvíle z centra města někam na pustý ostrov lidojedů, ale každý cítí, že kanceláří už bylo dost. A těch nepřátel také mohlo být více druhů. Voják střídá vojáká, který j střídán větším, obrněným vojákem. To není příliš různorodé.

FEAR je výjimečná hra, o tom není pochyb. V žánru 3D akcí je to kousek, na který si budu sakra dlouho pamatovat. Perfektní grafika, působivé efekty, hororové prvky a výborné filmové přestřelky, na to nelze zapomenout.