Po odehrání úvodního dílu jsem sliboval, že v sérii Splinter Cell budu pokračovat a jelikož u slibů nezůstalo, vrhl jsem se na druhý díl Pandora Tomorrow. Podle recenzí jsem oproti úvodnímu dílu nečekal velké změny a ty skutečně téměř nenastaly, takže hra je jakoby pokračováním dílu úvodního, což není nikterak na škodu.

Menších změn se dočkaly zbraně, k nimž přibyly vychytávky jako fóliová kulička či dálkově ovládaný paralyzér, s nimiž se však vyplatí šetřit a ponechat si je na chvíle, kdy se ostatní formy zpacifikování nepřítele minou účinkem. Velmi jsem uvítal vylepšený odstřelovací mód Samova samopalu, se kterým se při možnosti krátkodobého zadržení Samova dechu pracovalo opravdu profesionálně.

Co mě však překvapovalo velmi nepříjemně, byly bugy, které mi zejména v předposlední misi způsobovaly občasnou nestabilitu hry, v důsledku čehož jsem začínal mít obavy, zda se vůbec zdárně prokoušu na konec hry.

Co dodat? Nebýt těch proradných bugů, které přidají na patřičné nervozitě a do jisté míry poněkud zhorší herní zážitek, jsem si hru i tak užíval podle svého gusta, tudíž při zjištění, že následující díl Chaos Theory má být nejlepším dílem z celé série, si již teď mnu ruce.