Hitman se postupem času stal mou nejoblíbenější herní postavou, u které jsem měl jeden rest a to ten, že jsem nikdy nedohrál Codename 47. První díl mne už kolikát odradil svou obtížností a především grafikou. Ale byla to obrovská chyba, Hitmanovu začátkům jsem dal znovu šanci a nelituji. Jelikož je hratelnost takřka podobná s dalšími díly, bavil jsem se.

Misí není tolik, aby hra byla nějak náročná, ale průběh misí a především herní obtížnost jsou opravdu tvrdými oříšky, které se nedají rozlousknout, tak jednoduše, tím pádem se zvyšuje herní doba, která se u mě zastavila na úctyhodných 15 hodinách. Spousta misí se dá udělat tichým způsobem, ke kterému Vám stačí struna (mise v hotelu), některé jsou ale tak náročné, že jejich splění je opravdu skoro nesplnitelné (odstranění drogového barona). Hra totiž nedisponuje kdovíjakou vykreslovací vzdáleností a tak, pokud se spustí alarm, do Vás klidně střílí někdo, koho ani nevidíte a obtížnost tak enormně narůstá. I když spousta her je obtížných jsou alespoň vyřešeny počtem uloženích, které v Codename 47 nejsou, jsou zde jen prapodivné checkpointy, které Vás povětšinou vyhodí na druhé straně mapy a dojít zpět k místu masakru je na nervy jdoucí.

Některé mise jsem opakoval opravdu nesčetněkrát, pokaždé hledajíc správný postup, který najít nebylo vždy jednoduché. Osobně chápu nářeky mnoho hráčů, kteří hru odsuzují, právě kvůli checkpointům nebo přehnané obtížnost, ale když člověk vezme v potaz rok vydání a vznik velmi známé herní série, musí se před prvním dílem smeknout.