Bioshock – nepřímý následovník, nebo spíše jeden velký odkaz na geniální System Shock 2, pokračuje v jeho bravurním konceptu temné FPS s propracovaným a hraní mohutně proplétajícím příběhem. Od System Shocku však uteklo spoustu vody, na jednu stranu to znamená, že Bioshock oplývá fantastickou, moderní grafikou, jenž hráče občas přinutí se i jen tak zastavit a prohlížet si okolí (zvláště vodní efekty), ale také to znamená, že hra se podřizuje jednoduchosti a konzumnosti doby. Survival prvky jsou omezeny, systém upgradování a práce s itemy jsou jednodušší, což je sice fajn pro běžné FPS hráče, ale trochu to snižuje jejich význam a důležitost pro úspěšné procházení hrou.

Ale to jsou jen pihy na kráse, berme itemy a plasmidy, bez kterých se dá obejít, jako zpestření, či alternativní možnosti, Bioshock i tak samozřejmě zůstává spíše hardcorovou, než primitivní hrou a nakonec ani tak nevadí, že v něm vlastně „nejde“ zemřít, nejdůležitější je totiž samotný pocit z hraní. Atmosféra je natolik silná, hutná, vtahující a navíc i docela depresivní, že se hráč určitě nebude cítit jako neporazitelný Rambo, nýbrž bude stále ke světu Bioshocku spíše vzhlížet jako k něčemu velkému, třeba zrovna jako k monstróznímu podmořskému světu, ve kterém se dějí neuvěřitelné věci...

V případě Bioshocku se skutečně jedná o „něco jiného“, tohle není obyčejná hra, je výjimečná svým zpracováním, smyslem pro detail, jakousi filmovostí, co se týče důrazu na příběh a dění všude okolo, je to také jedna z mála her, u níž není design levelů jen skvělý, ale dohromady tvoří i určitou estetiku. Možná právě takto vzniká umění i v oblasti video her...