Nemůžu si pomoct, na mě to fungovalo. Dokážu se vžít do většiny her a pokřikování na monitor při hraní Tetrisu není vzácnost. Tak co se mnou asi udělalo Mirrors Edge...

Stylizací nasycená grafika mě rozběhla bleskovou rychlostí, aby mě výborně navržené město odrazilo vysoko do vzduchu a od mírného stereotypu mě vždy zachránil, podobně jako kotoul, nějaký osvěžující úkol(ík). Díky intuitivnímu (a dost tolerantnímu) ovládání je zdolávání překážek hračka. Zvukový doprovod, efekty a animace zdatně drží krok a dotváří z virtuálního pohybu nezaměnitelný zážitek.

Na Mirrors Edge mi vadily pouze dva přešlapy, příběh a minimální volba cesty. Nevypadá to, ale jakmile jsem se pokusil trochu odbočit z červené cesty, dostal jsem naskriptovanou dávku kulometem. Podobně je to s některými překážkami, nejsou červené - většinou nefungují. Ale ani jeden z těchto drobných přešlapů nekončí rozmašírováním na kaši o chodník.