Tohle není komentář, spíše postřehy.

Včera jsem podruhé dojel Dooma3. Poprvé jsem ho hrál hned v roce 2004, týden po vyjití a teď jsem si ho dal znovu.
Paradox č.1: Na stejnou obtížnost mi to přišlo daleko lehčí, umíral jsem opravdu málo. Bosové byli víc než lehcí.
Paradox č.2: Bál jsem se víc, než před léty. Takže jsem se teď konečně bál. Prý je to věkem...
Paradox č.3: Ač upřednostňuju kratší hry, tak mi délka vůbec nevadila a nenudil jsem se.

Podrobněji:
Doom 3 byl svého času označován za excelentně hororovou věc. Tehdy mi to přišlo pouze jako temná hra s parádně udělanou tmou.
Dnes jsem byl opravdu velice překvapený, jak moc mě to chytlo. Dokonce tak moc, že jsem odsunul hraní Mirrors Edge a Metra 2033 na "někdy".
Po grafické stránce toho jde vytkout hodně, s odstupem už D3 vypadá hodně špatně, dokonce hůř, než třeba RtCW (pro mne). Co se ale drží na vynikajícím stupni, to je celkové ozvučení doomu. Jak zvuky zbraní, kroky, nepřátelé, nářek umírajících, prostě vše je nádherně realné a zvuk zbraní opravdu dává pocit těžkého nebo lehkého kulometu.
Skripty nepřátel se propíraly už milionkrát a bohužel jsou pořád moc okaté. UI je velmi jednoduchá a prakticky podle prostředí poznáte, kdo na Vás vyběhne/vybafne.
Nicméně jsem se při hraní opravdu bavil a už se těším na D3:RoE.