Jelikož během svého hraní rád střídám herní styly, po ryzí akci, kterou jsem měl možnost si užít v předchozí hře F.E.A.R. 2, byl čas zvolit nějakou stealth akci, kde by se moje hráčská role přeorientovala pro změnu v poněkud tišší a diskrétnější styl. Po předchozích dvou dílech jsem se bez sebemenšího zaváhání vrátil k sérii Splinter Cell, tentokrát tedy k dílu třetímu s názvem Chaos Theory.
Po jeho úvodním rozehrání jsem zaznamenal jednu velmi příjemná změnu, která se týkala grafické stránky, kterou si ovšem lze vychutnávat poměrně zřídka, jelikož i u tohoto dílu je tma na prvním místě, s čímž je ale nutné u takové hry počítat a nebrat to jako zásadnější negativum. Vše je totiž náležitě a bohatě vynahrazeno v kvalitním stealth stylu, v němž ani Chaos Theory není žádnou výjimkou potvrzující pravidlo. Ba naopak, tento díl je pomyslným mistrem ve svém oboru, který navíc nabízí i pár drobných změn, které hru určitě zpříjemní.
Kromě již zmíněné grafiky totiž přibyl novější způsob likvidace nepřátel, mezi které patří použití nože, ale pokud se to hráčovi příčí a do Samovy ruky mu moc tento zabijácký nástroj nesedí, nemusí tento drsnější způsob používat prakticky vůbec. Jednak je tu stále k dispozici již známý omračující úder či nově přiškrcení, pomocí něhož má hráč jistotu, že nepřítele okamžitě nepošle jednou provždy na onen svět a jednak si tím snižuje výslednou statistiku jednotlivých misí, která mu prozradí, jak kvalitní práci odvedl.
Další výhodu spatřuji v možnosti více variant postupu hrou, jelikož dostat se k určitému cíli je většinou možné minimálně dvěma způsoby, čímž je hráčovi dána určitá možnost vlastní inspirace, což jsem bral za nezanedbatelnou přednost.
Poslední výhodu, která by mohla stát za zmínku, jsou i nepovinné a bonusové úkoly, které mají rovněž vliv na statistiku mise a které osloví hráče, kteří mají v sobě trochu jakéhosi soutěžního ducha a chtějí splnit maximum úkolů, které jim daná mise nabízí.
Co dodat? Přestože proti předchozím dvěma dílům nemohu říct křivé slovo, myslím, že Chaos Theory je celkově propracovanější a záživnější a pro mě tedy excelentním a nezapomenutelným kouskem série Splinter Cell, který si milovník stealth akce vychutná, stejně jako já, opravdu v maximální míře a který se mu dokáže vrýt hluboko do paměti.
Po jeho úvodním rozehrání jsem zaznamenal jednu velmi příjemná změnu, která se týkala grafické stránky, kterou si ovšem lze vychutnávat poměrně zřídka, jelikož i u tohoto dílu je tma na prvním místě, s čímž je ale nutné u takové hry počítat a nebrat to jako zásadnější negativum. Vše je totiž náležitě a bohatě vynahrazeno v kvalitním stealth stylu, v němž ani Chaos Theory není žádnou výjimkou potvrzující pravidlo. Ba naopak, tento díl je pomyslným mistrem ve svém oboru, který navíc nabízí i pár drobných změn, které hru určitě zpříjemní.
Kromě již zmíněné grafiky totiž přibyl novější způsob likvidace nepřátel, mezi které patří použití nože, ale pokud se to hráčovi příčí a do Samovy ruky mu moc tento zabijácký nástroj nesedí, nemusí tento drsnější způsob používat prakticky vůbec. Jednak je tu stále k dispozici již známý omračující úder či nově přiškrcení, pomocí něhož má hráč jistotu, že nepřítele okamžitě nepošle jednou provždy na onen svět a jednak si tím snižuje výslednou statistiku jednotlivých misí, která mu prozradí, jak kvalitní práci odvedl.
Další výhodu spatřuji v možnosti více variant postupu hrou, jelikož dostat se k určitému cíli je většinou možné minimálně dvěma způsoby, čímž je hráčovi dána určitá možnost vlastní inspirace, což jsem bral za nezanedbatelnou přednost.
Poslední výhodu, která by mohla stát za zmínku, jsou i nepovinné a bonusové úkoly, které mají rovněž vliv na statistiku mise a které osloví hráče, kteří mají v sobě trochu jakéhosi soutěžního ducha a chtějí splnit maximum úkolů, které jim daná mise nabízí.
Co dodat? Přestože proti předchozím dvěma dílům nemohu říct křivé slovo, myslím, že Chaos Theory je celkově propracovanější a záživnější a pro mě tedy excelentním a nezapomenutelným kouskem série Splinter Cell, který si milovník stealth akce vychutná, stejně jako já, opravdu v maximální míře a který se mu dokáže vrýt hluboko do paměti.
Half-Life 2: Episode Two
Pro: vylepšená grafika, velmi kvalitní stealth styl, celková propracovanost
Proti: nic zásadního