Ke druhému dílu série Splinter Cell, jsem se dostal úplnou náhodou při nákupu v nejmenovaném obchodním řetězci, kde jsem zabloudil do oddělení PC her a tam mě oslovila sleva tohoto titulu na pouhých 99 Kč, kterou jsem ihned využil. Nedlouho po příchodu domů přišla na řadu instalace a následné spuštění a hraní hry, které už od začátku vykazovalo znaky prvního dílu.

Přece jen se nějaké novinky objevily, a to hlavně multiplayer, který jsem ještě neměl to štěstí si vyzkoušet a mnou hodně využívané hvízdání na přivolání nic netušících nepřátel. Téměř okamžitě jsem si znovuosvojil ovládání a vžil se do děje, jenž už byl podle mě méně politický, což je určitě plusem. Znovu jsem se ztotožnil s tajným agentem Samem Fisherem, který neztratil nic ze svých schopností a pokračuje v plnění vládních úkolů, o kterých nikdo nemá ani tušení. Hodně se jich odehrává za tmy v krásně zpracovaných venkovních lokacích, ale najde se i několik „vnitřních“ misí.

Souhlasím s názorem většiny a také považuji jízdu vlakem TGV za nejlepší misi ve hře, ale určitě ne za nejlepší vlakovou misi vůbec. Tou je pro mě mise nacházející se v mém oblíbeném titulu Commandos 3: Destination Berlin, kde musíte zneškodnit celou posádku ve vlaku a zastavit ho.

Nebýt jednoho velkého bugu, který mi nuceně prodloužil herní dobu, mohlo být hodnocení minimálně o deset procent vyšší.