Jak se za ty roky Half-Life 2 změnil? Docela hodně, grafika byla vylepšena na aktuální Orange Box engine, přidány byly achievementy a díky tomu bylo o dost zábavnější hru hrát. Přestože i bez těch updatů z května by byla jistě z větší části o tom samém, ale ne tolik jako v aktuální verzi ke dni 13. června 2010. A já jsem za to Valve vděčný, protože jinak bych kvůli svému, jednomu, nesmyslnému zákysu, ve Water Hazard, nad HL2 asi zlomil hůl a nedohrál jej po letech opět znovu.

Prim ve hře hrály tři věci, grafika, fyzika a akce. To vše v líbivém kabátku, ať už jsem střílel, překonával překážky nebo se jen kochal detailními texturami či zářicími HDR efekty. Akční pasáže byly v obvyklém podání a proložené několika možnostmi eliminace nepřátel, právě díky pokročilé fyzice. Na níž stavěla zejména první půlka hry, nebylo to ale vůbec na škodu, neboť o to zábavnější mě hra přišla. V posledních částech už dominovala jen čirá a poměrně frenetická akce, doplněná i častou kooperací s parťáky, což přidávalo na hutné atmosféře a souboje se Stridery tak měly šťávu.

Neodpustím si ale i menší kritiku, hlavně začátek, konec a defaultní nastavení obtížnosti. Protože, jako protřelému pařanovi, mě dokázalo hodně vytočit, že jsem rozehrál new game a jel na easy. Aniž bych si uvědomil, kde vlastně volby obtížnosti jsou. A až později si toho všiml v menu u položky Options. Každý přece ví, že už skoro vše drtím na HARD. Když mi v Highway 17 došla nastalá situace, nezbývalo tedy nic jiného než dát opět new game, obtížnost na nejvyšší a hrát odznova. Nakonec ale nebylo toto rozhodnutí z mé strany nijak marné a troufalé, a to i kvůli neúnavnému plnění achievementů, do nichž jsem se s chutí pustil.

Ale ještě k intru, které se mi samotné líbilo, jen začátek, kdy hra vtahuje hráče do jejího světa, mě přišel natolik slabý a naprosto degradující to, co si pamatuji ze začátku HL1, že jsem vůbec nechápal, proč něco takového vývojáři do pokračování cpou! Přitom jízda v kóji v Citadele byla hodně dobrá a právě ta nepostrádala atmosféru. Jo, jo, kdyby nějakým takovým způsobem druhý Half začínal, nezlobil bych se. Závěrečné outro, stejně jako to těsně před ním a za ním, už naštěstí pěkné bylo.

Poslední výtka se týká závěrečného úkonu ve hře, který je pro tentokrát jiný než v prvním díle, a čerpá z jednoho z tří výše uvedených prvků, na nichž hra staví, konkrétně mírně nevyvážené obtížnosti, vyplývající z jeho konání. Osobně jsem totiž musel ten úsek s jádrem jednou opakovat, kvůli nedostatku životů a útokům gunship. Takže celkově, po druhém dohrání, převládá spokojenost a odhodlání časem hru rozehrát znovu. Nebo alespoň nějaké její vybrané části, jelikož mi ještě chybí šest achievementů z celkových třiceti tří.