Je to již nějaký ten pátek, co jsem Fallout 3 hrála. Měla jsem štěstí - jako nepolíbená předchozími díly jsem vstoupila do světa Falloutu coby tabula rasa. Nečekala jsem nic, zároveň jsem po předchozím hraním Oblivionu spatřovala skoro ty samé mechanismy. Neubránila jsem se, jako mnozí jiní zde, dojmu, že je to takový Oblifallout.
Následující text obsahuje spoilery, mohl by zbabrat už tak zbabrané dojmy z celé hry.
Jelikož jsem hru dohrála několikrát a to před docela dlouhým časem, můžu hodnotit tak nějak s odstupem. Vyzdvihla bych samotný počátek hry. Originální, vtipný. Svůj osud v pustině jsem započala jako dítě, narozena v bezpečí Vaultu. Bezpečí, které nemělo dlouhého trvání. Útěk z vaultu, první výstup na povrch. Oslepující slunce a první pohled do pustiny. Pustina... dalo se v ní bloumat celé hodiny. Jedna z nejatmosferičtějších lokací, které jsem měla tu čest navštívit. Celý dojem skvěle podkresloval ambient, bez něhož by to byl zážitek poloviční. Podobně, jako v Oblivionu, paběrkovala jsem pustinou velice ráda. Bavilo mě objevovat její zákonitosti. Narážet na opuštěné osady, nahlédnou do polorozbořených domů a spatřit záblesky ze zlatých let před válkou. Potkávat její obyvatele. Po dlouhé cestě kamsi bez cíle, narazila jsem na zvláštní místo. Oáza. Zrnko naděje uprostřed pouště. Jeden z mála vedlejších questů, který měl cosi do sebe. Stromový muž jako z obrazu Hieronyma Bosche. Chrám přírody. Vedlejší questy byly poměrně pestré, v porovnání s hlavní dějovou linkou, která byla zoufale neoriginální. Opětovný nešvar současných her - osekané, kratičké rozhovory ještě více umocnil dojem z vůbec odfláknutého světa. Sice jsem místy měla pocit, že pustina žije svým životem (hlavně při prvním hraní, kdy mě pobavily momenty jako možnost manipulace voleb v malinké osadě, ochrana osady jiné před nájezdy mutantů, možnost přidat se k bujně rostoucímu zlu a zadupat tak náznaky klíčícího dobra... a robůtek požadující lístky v metru), všechno dokázala přebít právě ona stereotypnost, díky které jistě vím, že hru už nikdy více hrát nebudu.
Proto jsem raději rozehrála díly předchozí. Pak mi Fallout 3 trochu zhořkl v ústech. Nicméně 75% za první wau momenty ponechám. Přesto všechno, jaký potenciál pustina měla, autoři využili pouze zlomek. Onu bezútěšnost se snažili podtrhnout spíše lacinými věšeními mrtvol do obýváku (vždyť ten puch by nezvládli ani punkoví tvďáci z Doomsday. Navíc, škoda každého masa, které shnije!)
Následující text obsahuje spoilery, mohl by zbabrat už tak zbabrané dojmy z celé hry.
Jelikož jsem hru dohrála několikrát a to před docela dlouhým časem, můžu hodnotit tak nějak s odstupem. Vyzdvihla bych samotný počátek hry. Originální, vtipný. Svůj osud v pustině jsem započala jako dítě, narozena v bezpečí Vaultu. Bezpečí, které nemělo dlouhého trvání. Útěk z vaultu, první výstup na povrch. Oslepující slunce a první pohled do pustiny. Pustina... dalo se v ní bloumat celé hodiny. Jedna z nejatmosferičtějších lokací, které jsem měla tu čest navštívit. Celý dojem skvěle podkresloval ambient, bez něhož by to byl zážitek poloviční. Podobně, jako v Oblivionu, paběrkovala jsem pustinou velice ráda. Bavilo mě objevovat její zákonitosti. Narážet na opuštěné osady, nahlédnou do polorozbořených domů a spatřit záblesky ze zlatých let před válkou. Potkávat její obyvatele. Po dlouhé cestě kamsi bez cíle, narazila jsem na zvláštní místo. Oáza. Zrnko naděje uprostřed pouště. Jeden z mála vedlejších questů, který měl cosi do sebe. Stromový muž jako z obrazu Hieronyma Bosche. Chrám přírody. Vedlejší questy byly poměrně pestré, v porovnání s hlavní dějovou linkou, která byla zoufale neoriginální. Opětovný nešvar současných her - osekané, kratičké rozhovory ještě více umocnil dojem z vůbec odfláknutého světa. Sice jsem místy měla pocit, že pustina žije svým životem (hlavně při prvním hraní, kdy mě pobavily momenty jako možnost manipulace voleb v malinké osadě, ochrana osady jiné před nájezdy mutantů, možnost přidat se k bujně rostoucímu zlu a zadupat tak náznaky klíčícího dobra... a robůtek požadující lístky v metru), všechno dokázala přebít právě ona stereotypnost, díky které jistě vím, že hru už nikdy více hrát nebudu.
Proto jsem raději rozehrála díly předchozí. Pak mi Fallout 3 trochu zhořkl v ústech. Nicméně 75% za první wau momenty ponechám. Přesto všechno, jaký potenciál pustina měla, autoři využili pouze zlomek. Onu bezútěšnost se snažili podtrhnout spíše lacinými věšeními mrtvol do obýváku (vždyť ten puch by nezvládli ani punkoví tvďáci z Doomsday. Navíc, škoda každého masa, které shnije!)
