Diablo II - co ještě dodat? Časem jedna z nejrozporuplněji přijímaných her, odmítaná zastánci pravověrných RPG a na druhé straně vyzdvihovaná modla těch, kteří v Diablovi - Vládci hrůzi, shledali nejzápornějšího ze záporáků na poli PC her. Jenomže v době, kdy jsme hltali každé preview, každý obrázek z této připravované hry, jsme nějaké rozpory vůbec neřešili, tešili jsme se jak malí kluci, až se tato velice epicky pojatá rubanice dostane na naše stroje. A hle, v létě 2000 spatřila světlo světa a to byl náš konec. Neznám moc her, které mě dokázaly na celé dny připoutat k PC, aniž bych zcela vypustil okolní svět - jednomu mému známému se to stalo tak osudným, že se na 3 měsíce zavřel v bytě s Diablem II a dokonce kvůli tomu prošvihl jeden celý semestr na ČVUT - přeci jen je v téhle hře víc démonického, než se na první pohled může zdát.

Od prvního spuštění, až do závěřečných titulků, je vše velice líbivě a efektivně provedeno, zde poprvé nasadil Blizzard laťku herních filmových sekvencí opravdu vysoko, hudba si nezadá s nejslavnějšími filmovými soundtracky, hra má dynamický vývoj a svižný spád. Už se nejednalo o pouhých 15 sklepení pod klášterem, konečně se boj dostal i do otevřené krajiny, plné světel a stínů. Jediná vada na kráse už tehdy bylo rozlišení, kdy to už na větším jak 17 palcovém monitoru nevypadalo moc vábně. To ale bohatě vyvažovalo pět, zcela rozličných postav a od toho i trochu odlišný přístup k hraní a od původního Diabla skok přímo sedmi-mílový.

Propracovaný strom sekundárních vlastností dával velikou variabilutu každé postavě, jak v single, tak i v multi hře. Hra je rozdělena na 4 Akty, kde na konci každého čeká závěrečný boss, který je opravdovým zadostiučiněním po čase stráveném vyvražďováním houfů podřadných stvůr. A to je vlastně jediný smysl, s kterým Diablo stojí i padá. Nic jiného, než pouhá mlátička se od něj čekat nedá. Úkolů je pomálu a krom běžných odměň akorát zpřístupňují další lokace. Klasické RPG dialogy tu neexistují a těch pár NPC, s kterými se dá mluvit, vám jen přednesou pár monologů, které na význam hry stejně vliv nemají.

Ono v podstatě pitvat se v jednotlivých aspektech hry ani nejde, a aby si člověk hru užil jak to jen jde, musí jí vnímat jako jeden celek, který teprve zaručuje pořádnou zábavu, znovu a znovu až do úplného omrzení.