Předem musím napsat, že nejsem velkým fanouškem Blade Runner univerza. Tedy alespoň uznavaného filmu, který mě více méně zklamal a kniha na mě výraznější dojem také neudělala. Videohra, od velmi nepravděpodobných tvůrců (Westwood), i přes některé chyby však nabídla dostatečné naplnění potenciálu, a svoji atmosférou a zpracovaním patří mezi to nejkvalitnější z druhé poloviny 90. let.
Na prvním místě, jak jsem zmínil, je zde atmosféra. Hlavní postava R. McCoy je obyvatelem Los Angels, které, jako celou Zemi, zasáhl příval prachu, jenž vyhubil většinu žijících zvířat. A tak se postavení obyvatel odvíjí od toho, jaké zvíře vlastní, či jestli mají jen umělou napodobeninu (které jsou ale takřka k nerozeznání od živých). Jelikož je možné vyrobit umělé zvíře, je jasné, že společnost Tyrrel je schopná vytvořit i replikanty. A tak se dostáváme k povolání McCoye – Blade Runner, nebo-li lovec replikantů, kteří občas uniknou z Marsu na Zem a díky nedostatečné integraci do společnosti jsou za odměny posíláni na odpočinek, jak se z morálního hlediska říká zabití. A jelikož právě taková skupinka dorazila do Los Angels, Roy McCoy obdrží novou zakázku.
Hratelnost se skládá z rozhovorů s velkým množstvím postav, odhalováním replikantů, průzkumu předmětu a hledání stop, jenž pomůže k usvědčení replikanta. Blade Runner je na adventuru velice nelineární a můžete si vybrat zda se přidat na stranu replikantů či je budete lovit. V hlavním menu si také můžete i navolit způsob konverzace, tedy přispůsobení hraní je přizpůsobivé, jak jen to u adventury jde. Zklamala mě ale nepřítomnost výraznějších logických úkolů a pro žánr tradiční manipulace s velkým objemem předmětů, které zde byly nahrazeny manipulací s pistolí. Z tohoto důvodu hra však plyne rychlým tempem, a hraní představuje zdařilou zábavu. Pět kapitol (z toho tři delší a dvě kratší) je optimální počet a tak po celou dobu nehrozí stereotyp.
Od jedné z nejlépe hodnocených adventur jsem čekal o chlup více, nicméně v kontextu konkurence jedna z těch adventur, které by fanoušky her obecně neměl minout.
Na prvním místě, jak jsem zmínil, je zde atmosféra. Hlavní postava R. McCoy je obyvatelem Los Angels, které, jako celou Zemi, zasáhl příval prachu, jenž vyhubil většinu žijících zvířat. A tak se postavení obyvatel odvíjí od toho, jaké zvíře vlastní, či jestli mají jen umělou napodobeninu (které jsou ale takřka k nerozeznání od živých). Jelikož je možné vyrobit umělé zvíře, je jasné, že společnost Tyrrel je schopná vytvořit i replikanty. A tak se dostáváme k povolání McCoye – Blade Runner, nebo-li lovec replikantů, kteří občas uniknou z Marsu na Zem a díky nedostatečné integraci do společnosti jsou za odměny posíláni na odpočinek, jak se z morálního hlediska říká zabití. A jelikož právě taková skupinka dorazila do Los Angels, Roy McCoy obdrží novou zakázku.
Hratelnost se skládá z rozhovorů s velkým množstvím postav, odhalováním replikantů, průzkumu předmětu a hledání stop, jenž pomůže k usvědčení replikanta. Blade Runner je na adventuru velice nelineární a můžete si vybrat zda se přidat na stranu replikantů či je budete lovit. V hlavním menu si také můžete i navolit způsob konverzace, tedy přispůsobení hraní je přizpůsobivé, jak jen to u adventury jde. Zklamala mě ale nepřítomnost výraznějších logických úkolů a pro žánr tradiční manipulace s velkým objemem předmětů, které zde byly nahrazeny manipulací s pistolí. Z tohoto důvodu hra však plyne rychlým tempem, a hraní představuje zdařilou zábavu. Pět kapitol (z toho tři delší a dvě kratší) je optimální počet a tak po celou dobu nehrozí stereotyp.
Od jedné z nejlépe hodnocených adventur jsem čekal o chlup více, nicméně v kontextu konkurence jedna z těch adventur, které by fanoušky her obecně neměl minout.
Pro: grafika, atmosféra, hratelnost, inovativní přístup (hledání indicií)
Proti: málokdy zazní hudba, menší počet klasických puzzlů