Říká se, že náhoda je blbec, ale pokud budu psát o této hře, ke které jsem se díky JohnoviCZ úplnou náhodou dostal, musím konstatovat, že ona tím blbcem rozhodně není, ba naopak je jeho naprostým protikladem. Proč tomu tak je?

Když jsem hru poprvé spustil, první, co mě doslova uhodilo a posadilo na zadek, byla úžasná grafika připomínající Doom 3, nad jejíž kvalitou se dodnes klaním. Po odehrání pár kapitol mi začínalo být pomalu a jistě jasné, že při útěku z věznice Butcher Bay si ztělesněním hlavního hrdiny Riddicka užiji malou směsici několika herních žánrů a sice nefalšovanou akci, stealth akci a částečně i adventuru. Posledně jmenovaný styl je tu sice zastoupen v menší míře, ale leckdy jsou rozhovory s vězni i jinými osobami velmi klíčovými momenty, bez nichž je další postup hrou nemožný. Přestože tento žánr není nic pro mě, tady mi jeho přítomnost nepřišla jako nepříjemné a zdlouhavé zdržování řečmi o ničem, ale naopak jako lepší vnímání a vychutnávání průběhu děje. Pokud jde o zbývající dva herní styly, dají se zde samozřejmě různě kombinovat, ale jelikož má hra spousty příběhových zvratů, při nichž Riddick o svoje ne vždy lehce získané zbraně přijde, je často v rámci svého přežití nutností procházet lokace v tichosti a maximálně za použití svých tvrdých pěstí a někdy si zase v rámci opětovného získání potřebné výbavy lze užít velice zdařilé přestřelky, jejichž kvalita se velmi rychle přibližovala k F.E.A.R., což je, obzvlášť u mě, ocenění nezanedbatelně vysoké. Ovšem ještě vyšší ocenění si ode mne také vyslouží naprosto perfektní originální dabing jak samotného Riddicka, tak i ostatních postav, jelikož ten kvalitu hry rapidně zvýšil.

Co dodat? Když sečtu všechna zmíněná pozitiva s konstatováním, že negativa po marném úsilí hledám jen velmi ztěžka, pak mi z toho všeho vychází jasný výsledek spočívající ve vynikajícím herním zážitku spojený s téměř okamžitou znovuhratelností. Mohl jsem si tedy přát něco víc? Myslím, že o odpovědi není pochyb.