Ne ne a ne, už to prostě nejde dál, tahle hra mě štvala různými drobnostmi už od začátku hraní, ale pořád jsem si říkal, přece to nevzdám a nadále se pokoušel najít na ní to pozitivní, co by mě mělo "nutit" hrát dál. Dnes už pomyslný pohár přetekl a já říkám dost!
Sniper: Ghost Warrior je na první pohled hra, která slibuje hodně zábavy, vždyť být v kůži špičkového snipera je dost lákavá představa, vyhledávání úkrytů a efektivní likvidace nepřátel na vzdálenost, na kterou vás nejsou ani schopní spatřit. Tahle představa vzala skoro hned za své, s tím sniperováním to nebude tak horké a je třeba k tomu přibrat i další špinavou práci. Ok, proč ne, i klasické FPS jsou přece zábavné. Jenže zatímco v té sniperovské části se Ghost Warrior s vypetím všech sil a berlí ještě drží na nohou, tak v té ryzí FPS jde k zemi s takovou nemotorností, až z toho zůstává rozum stát a hra trpí snad všemi neduhy, které se kdy v žánru FPS objevily.
Nepřátelé mají asi i šestý a sedmý smysl, protože ihned po výstřelu jsou schopní mě identifikovat s přesností na metr, ačkoliv v reálu by byli v podstatě bez šance. Naproti tomu občas si asi mozek odližili na noční stolek, jak jinak si vysvětlit situace, kdy někoho zabiju a jeho kolega o kus dál, který to musel vidět v klidu dál stojí a čeká. Prostředí se sice tváří otevřeně, ale když tvůrci nechtěli, abych někudy šel, tak tamtudy prostě nemůžu, vznikají pak zábavné situace, kdy jsem nebyl schopný překonat metrovoý dřevěný plot. Jak už jsem zmínil, tak klasické přestřelky jsou utrpení, které jsem hrál stylem quick save/quick load, AI je na krátkou vzdálenost sakra přesná a s její schopností mě vidět kdykoliv a kdekoliv. FPS složka mi přišla jak naroubovaná násilím na zbytek hry. Ještě štěstí, že spojenci, kteří jsou občas vnuceni jako doprovod nemohou zemřít.
Technická stránka není špatná, některé scény byly opravdu krásné, jinde to za moc nestálo, srovnání s Crysis, o kterém jsem někde četl je opravdu mimo.
A proč jsem s tím vlastně seknul? Krom toho, že jsem tu hru i kvůli výše zmíněným featurkám nedokázal nikdy hrát déle jak 20 minut v kuse, tak tou poslední pomyslnou kapkou, kdy pohár přetekl byla situace v jedné misi, kdy po průlezu plotem jsem měl překovat zhruba padesátimetrové prostranství. Tak si tak jdu a najednou zásah zprava, zřejmě sniper kdesi v kopcích. Najít se mi ho nepodařilo, takže při dalším průběhu jsem se rozhodl ten kousek proběhnout, ale nepodařilo se, trefit běžícího člověka na stovky metrů je asi příliš snadné. Ok, tak to vezmu na několik etap a budu se krýt za těmi několika kryty, které tam jsou. Přiběhnu za jeden a ... zásah ... zásah ... zásah ... quit game. Takhle fakt ne, zkouksnul jsem hodně, ale to, aby mě někdo naprosto přesně našel za překážkou jako kráva a ještě na mě skrz ní sřílel, to už fakt ne.
Sniper: Ghost Warrior je na první pohled hra, která slibuje hodně zábavy, vždyť být v kůži špičkového snipera je dost lákavá představa, vyhledávání úkrytů a efektivní likvidace nepřátel na vzdálenost, na kterou vás nejsou ani schopní spatřit. Tahle představa vzala skoro hned za své, s tím sniperováním to nebude tak horké a je třeba k tomu přibrat i další špinavou práci. Ok, proč ne, i klasické FPS jsou přece zábavné. Jenže zatímco v té sniperovské části se Ghost Warrior s vypetím všech sil a berlí ještě drží na nohou, tak v té ryzí FPS jde k zemi s takovou nemotorností, až z toho zůstává rozum stát a hra trpí snad všemi neduhy, které se kdy v žánru FPS objevily.
Nepřátelé mají asi i šestý a sedmý smysl, protože ihned po výstřelu jsou schopní mě identifikovat s přesností na metr, ačkoliv v reálu by byli v podstatě bez šance. Naproti tomu občas si asi mozek odližili na noční stolek, jak jinak si vysvětlit situace, kdy někoho zabiju a jeho kolega o kus dál, který to musel vidět v klidu dál stojí a čeká. Prostředí se sice tváří otevřeně, ale když tvůrci nechtěli, abych někudy šel, tak tamtudy prostě nemůžu, vznikají pak zábavné situace, kdy jsem nebyl schopný překonat metrovoý dřevěný plot. Jak už jsem zmínil, tak klasické přestřelky jsou utrpení, které jsem hrál stylem quick save/quick load, AI je na krátkou vzdálenost sakra přesná a s její schopností mě vidět kdykoliv a kdekoliv. FPS složka mi přišla jak naroubovaná násilím na zbytek hry. Ještě štěstí, že spojenci, kteří jsou občas vnuceni jako doprovod nemohou zemřít.
Technická stránka není špatná, některé scény byly opravdu krásné, jinde to za moc nestálo, srovnání s Crysis, o kterém jsem někde četl je opravdu mimo.
A proč jsem s tím vlastně seknul? Krom toho, že jsem tu hru i kvůli výše zmíněným featurkám nedokázal nikdy hrát déle jak 20 minut v kuse, tak tou poslední pomyslnou kapkou, kdy pohár přetekl byla situace v jedné misi, kdy po průlezu plotem jsem měl překovat zhruba padesátimetrové prostranství. Tak si tak jdu a najednou zásah zprava, zřejmě sniper kdesi v kopcích. Najít se mi ho nepodařilo, takže při dalším průběhu jsem se rozhodl ten kousek proběhnout, ale nepodařilo se, trefit běžícího člověka na stovky metrů je asi příliš snadné. Ok, tak to vezmu na několik etap a budu se krýt za těmi několika kryty, které tam jsou. Přiběhnu za jeden a ... zásah ... zásah ... zásah ... quit game. Takhle fakt ne, zkouksnul jsem hodně, ale to, aby mě někdo naprosto přesně našel za překážkou jako kráva a ještě na mě skrz ní sřílel, to už fakt ne.
Pro: Zpomalené efekty při headshotu, občas pěkné scenérie
Proti: AI spojenců, AI nepřátel v kladném i záporném slova smyslu, naproto podělané herní mechanismy ve hře