Ozbrojen čerstvými dojmy ze Shannary jsem se pustil do dalšího legenďáckého dobrodružství, které se mi dosud vychytrale ukrývalo. Po několikadenním pochodování po pětici unikátních říší, které bylo vším jen ne otřepaným fantasy klišé, mi nezbývá než uronit slzu smutku nad tím, že je konec, a s posvátnou úctou špitnout: "Děkuji."

Death Gate je jedinečná adventura. Má vše a tohle vše je dovedeno k čiré dokonalosti. Má vynikající příběhovou kostru, svojí strukturou ne nepodobnou I Have No Mouth, and I Must Scream, která už ze svojí samé podstaty poskytuje umění Legendu nekonečný prostor k rozletu. Návrh Death Gate působí i přes ohromné průkopnictví neskutečně konzistentním dojmem. Plynule gradující příběh je prokládán vynikající přehlídkou originálních hádanek. Čekají na vás špeky jako "Kterak projít skrze bránu, na jejíž druhé straně je vaše přesná kopie, mající identické vybavení a kopírující vaše pohyby?" Srdce adventuristy jásá radostí.

Death Gate obsahuje GIGANTICKÉ množství textu (dialogy, popisy předmětů, kouzel, vykonaných akcí,...). U většiny dalších adventur by to byl stejně GIGANTICKÝ problém. Ale to bychom nemohli stát na půdě mistrů bardů z království Legendia, kde holt platí přece jen trochu jiná pravidla a kde se znudění hráči neproklikávají zvratky běžných scénáristických neumětelů. Každý odstavec každého dialogu je zde dílem hodným zarámování, autoři si zkušeně hrají s jazykem a neumím si představit člověka s vkusem, který by tenhle matroš prostě a jednoduše nesežral i s navijákem. Samozřejmě nechybí ani inteligentní humor - nad tak brutálními dialogovými možnostmi jsem se od srdce zasmál naposledy u Falloutu 2.

Ale co to budeme protahovat, domyslete si další dvě strany oslavných ód a jestli jste tento klenot mezi klenoty nehráli, rychle to napravte, protože vám chybí kousek duše a ani o tom nevíte...