Když jsem hrál Starcraft poprvé, vůbec mi k srdci nepřirostl a asi po hodině hraní jsem ho odinstaloval. S odstupem času jsem ho rozehrál ještě několikrát, ale vždy jsem skončil u jeho staršího bratříčka jménem Warcraft II: Tides of Darkness, na nějž v tomto žánru nedám dopustit.

Nedávno jsem si toto vesmírné dobrodružství pustil znovu a světe div se, zakousl jsem se do něj jak do šťavnatého jablka a dohrál ho za dva týdny. Starcraft se totiž od ostatních real-time strategií velmi liší, což mi dříve sice vadilo, ale nyní to naopak vidím jako obrovské pozitivum. Příběhů z minulosti je přeci jen přehršel, ale Starcraft sází na budoucnost, a tak se zde nachází tři futuristické rasy a spousta zvláštních budov a zbraní, které dělají z hraní jedinečný zážitek.

Všechny tři rasy jsou, jak už píší jiní přede mnou, velmi vyrovnané a každá z nich má nějaké výhody a nevýhody. Já si nejvíce oblíbil Protossy, ať už je to kvůli štítům, které se doplňují, kvůli skvělým hlasům, které vyluzují (například když dojdou minerály), ale hlavně kvůli kanónům, jenž střílí na pozemní i vzdušné jednotky, čímž perfektně chrání ostatní budovy.

Ve hře se nacházejí i negativní prvky, které ale kromě jednoho nestojí ani za zmínku. Tím jedním a podle mě největším negativem jsou „chodící“ mise, tzn. mise, kde si musíte vystačit s tím co máte, nic netěžíte, a tak si nemůžete vytvořit další jednotky. Občas v nich sice narazíte na jednotky, které se k vám přidají, ale bez těžby surovin (minerálů a plynu) to prostě není ono.

V neposlední řadě je tu multiplayer, který jsem sice mnohokrát neokusil, ale těch pár tažení určitě stálo zato, ostatně jako dohrání celé hry.