Singularity je dobrá doomovka od starých dobrých Raven Software, která mi po tunách 3rd person akcí a sandboxů byla opravdu po chuti. Příběh byl navíc zajímavý a neotřelý a zpočátku se vyvíjel tak, že jsem se od hry nedokázal odtrhnout a chtěl vědět, co se bude dít dál. Stejně jako u dobré knížky jsem prostě nemohl nenakouknout na další stránku, potažmo za další checkpoint. Potěšilo mě i technické zpracování, výborná optimalizace a na dnešní poměry dost slušná herní doba. Jedinou výtku bych vznesl vůči určitému aspektu příběhu, který je shodou okolností totožný s před dvěma dny dohraným Kane and Lynch 2, a částečně i s před třemi dny dohranou Mafií 2. Teď trochu zaspoiluju takže pokud jste to ještě nehráli tak dál nečtěte. Jedná se o to, že celý děj, ať už se rozvíjí jakkoli, je postavený na strašně chatrném základu - hlavní hrdina na samém začátku nevědomky udělá něco nemoudrého (Kane zastřelí dceru mafiánského bosse, chlápek v Singularity zachrání civilistu v hořícím domě), čímž spustí celý ten koloběh událostí a po zbytek hry nedělá nic jiného, než že žehlí vlastní průser. Nebýt oné spouštěcí události, nic z toho co se v obou hrách stalo by vůbec nestalo (po Kane a Lynchovi by nešel mafiánský boss, a doktor Demichev by se nestal vládcem světa). Z toho vyplívá, že ty stovky mrtvol, miliony vystřílených nábojnic a vůbec všechno k čemu v obou hrách došlo se vlastně stalo úplně zbytečně. Je to něco navíc, uměle vytvořeného, co vůbec nemuselo být. Není to Medal of Honor, kde už existuje válka a voják je prostě součástí událostí, nebo Gothic, kde existují orkové, božstva, Xardas a celá ta tlupa pošuků, mezi nimiž se hrdina snaží udělat pořádek. V Singularity ani Kane and Lynch jsem neměl pocit, že jsem v roli hlavního hrdiny dokázal něco velkého. Prostě jsem vyžehlil průser, který jsem sám natropil, a to mě irituje. Na tomhle autoři hru stavět neměli.