The Movies nejsou budovatelskou strategií. Na to jsou příliš prosté a jednoduché - přemýšlení si u nich rozhodně neužijete. Stačí si během hodiny, dvou osahat principy a pak už je celý úspěch vašeho studia odvyslý jen na tom, jak rychle zvládnete mechanicky šoupat panáčky na správná místa. Těšil jsem se, že budu budovat svému studiu nějakou image, nějakou dramaturgii, bojovat s ním o specifické místo na trhu. Jenže možností co a jak točit je tak málo, že postup hrou je zcela nalajnovaný. Musí se natáčet všechny možné žánry (tj pouhopouhých 5) a jakž takž je střídat podle momentální nálady trhu. Žádný prostor pro osobitý přístup. Podobně všichni zaměstnanci fungují stejně. Tváří se sice, že mají různé vlastnosti (možná přežitek nějakého původního promakanějšího konceptu), ale nakonec je opět nutno pečovat o všechny stejně stereotypně. Je tedy nakonec jedno, koho a za kolik najmete, protože herní soukolí ho zglajchšaltuje do univerzální pracovní jednotky.

Ve skutečnosti jsou The Movies docela zábavnou mainstreamovou hříčkou. Tomu odpovídá i obří rozsah v detailech (miliony použitelných rekvizit, kostýmů atd), díky kterému se ledasjaký piplal může vyblbnout při tvorbě vlastních scénářů. Většina z toho ale nemá žádný vliv na výsledek práce a je opravdu jen k tvůrčímu vyžití. Silně to kontrastuje s minimálním důrazem na strategickou část.

Než tedy člověka znudí stereotypnost (mě to dostihlo kolem roku 1950, po dvou odpolednech) a než mu dojde, jak zajímavá hra by to byla, kdyby..., je tvorba filmů, piplání hvězdiček, čtení recenzí a hon za "Oscary" docela bžunda.