Amnesia: The Dark Descent je nepochybně jedna z nejlepších hororových her za poslední dekádu, která ze strachu z neznáma a nevědomosti hráče těží úplné maximum, přičemž nikdy nesklouzne k samoúčelnosti. Adventura od nezávislého studia Frictional Games díky své nízkorozpočtovosti jenom násobí výsledný úspěch a nadšené ohlasy si určitě zaslouží.
Hráč je bez vysvětlovaček vhozen do kůže Daniela, v počátcích neznámého protagonisty, kterému nynější amnézie nedovoluje vzpomenout si, jak se vlastně vzal na tak ponurém místě. Hrad Brennenberg je už od první minuty prosáklý znepokojivou atmosférou, které tvůrci docílili neuvěřitelným množstvím temnoty a znepokojivých zvuků. Časem ale vyjde na povrch, že se tu nebudete hodiny potulovat jenom ve společností stínu a pochodní. Tato část hry, která zákonitě musí přijít, je protáhnutá do asi 2 hodin a je bez debat vynikající. S každým dalším větrem, co rozrazí dveře, s každým vrzajícím prknem, jsem byl víc a víc nucen naklánět se za roh a očekávat příchod něčeho děsivého. A když už na to přijde, ani potom vám hra nenaservíruje kamaráda, aby jste se s ním poprali, ale přirozenou cestou ve vás stupňuje strach. Jestli se ale někdo obává, aby hra neskončla jen u toho "tušení", nemusí se bát, bát se bude. Části hradu se jmény Storage a Prison jsou čistý teror a nebojím se to trochu vyspoilerovat, protože vás chci ušetřit těch nočních můr. To už přeháním, protože popravdě, řečím o nervydrásajícím děsi i mimo obrazovku nevěřte. Ale určitě palec nahoru za neexistenci zbraní ani jakékoliv obrany.
Přestože bude dost lidí tvrdit, jak strašně originální příběh je, no není. Je to tradiční horor se spoustou nedořešených děr, na které asi nezbyly záplaty. Když už jste ke konci bombardováni informacemi, sice jsem se cítil jako král, když jsem rozpletl všechny nitky, jejich logika ale pokulhává. V Amnézii obecně platí, že čím méně víte, tím víc si to užíváte. Zezačátku vypadá montrum jako v poznámce zmíněný "The Shadow", ke konci je ale jasné, že jsou to Alexandrovi služebníci. Jejich přítomnost tedy ztrácí tajemnost, ale i smysl, to si Alexandr nemohl držet od těla pár vězňů lidským spolupracovníky? Agrippa a Weyner jsou WTF postavy, co doplácí na nedostatek vypravěčského umu. Konec je morálně neujasněný, Alexandr byl koneckonců celou dobu vaším mentorem. Co je za portálem? A zase ten Weyner...
Musím vyzdvihnout zvukovou stránku hry, je absolutně ohromující, před nálepkou průměr utíká jen dabing Agrippy, kde se někdo strašně snaží napodobit německou angličtinu, ale moc se mu to nedaří. Grafika je pěkná, hudba padnoucí. Vůbec celý vývoj na mě působí příjemě sympatickým "domáckým" dojmem, fakt, že na Amnézii dělalo mnohonásobně méně lidí, než na některých v současnosti konkurenčních her, je obdivuhodný. Dost jsem se klonil k 80%, ale snížit tohle na úroveň některých Doomů, by byl hřích. Amnézie je v gameplayi i přes minimum prostředků uspokojivá jako máloco. Jeden chytře vyřešený puzzle totiž vydá za víc, než sto rozstřílených a rozšlapaných příšer. Osobní gratulace a bobříka odvahy tomu, kdo to dokáže hrát ve větších kusech, než půl hodiny. :)
Hráč je bez vysvětlovaček vhozen do kůže Daniela, v počátcích neznámého protagonisty, kterému nynější amnézie nedovoluje vzpomenout si, jak se vlastně vzal na tak ponurém místě. Hrad Brennenberg je už od první minuty prosáklý znepokojivou atmosférou, které tvůrci docílili neuvěřitelným množstvím temnoty a znepokojivých zvuků. Časem ale vyjde na povrch, že se tu nebudete hodiny potulovat jenom ve společností stínu a pochodní. Tato část hry, která zákonitě musí přijít, je protáhnutá do asi 2 hodin a je bez debat vynikající. S každým dalším větrem, co rozrazí dveře, s každým vrzajícím prknem, jsem byl víc a víc nucen naklánět se za roh a očekávat příchod něčeho děsivého. A když už na to přijde, ani potom vám hra nenaservíruje kamaráda, aby jste se s ním poprali, ale přirozenou cestou ve vás stupňuje strach. Jestli se ale někdo obává, aby hra neskončla jen u toho "tušení", nemusí se bát, bát se bude. Části hradu se jmény Storage a Prison jsou čistý teror a nebojím se to trochu vyspoilerovat, protože vás chci ušetřit těch nočních můr. To už přeháním, protože popravdě, řečím o nervydrásajícím děsi i mimo obrazovku nevěřte. Ale určitě palec nahoru za neexistenci zbraní ani jakékoliv obrany.
Přestože bude dost lidí tvrdit, jak strašně originální příběh je, no není. Je to tradiční horor se spoustou nedořešených děr, na které asi nezbyly záplaty. Když už jste ke konci bombardováni informacemi, sice jsem se cítil jako král, když jsem rozpletl všechny nitky, jejich logika ale pokulhává. V Amnézii obecně platí, že čím méně víte, tím víc si to užíváte. Zezačátku vypadá montrum jako v poznámce zmíněný "The Shadow", ke konci je ale jasné, že jsou to Alexandrovi služebníci. Jejich přítomnost tedy ztrácí tajemnost, ale i smysl, to si Alexandr nemohl držet od těla pár vězňů lidským spolupracovníky? Agrippa a Weyner jsou WTF postavy, co doplácí na nedostatek vypravěčského umu. Konec je morálně neujasněný, Alexandr byl koneckonců celou dobu vaším mentorem. Co je za portálem? A zase ten Weyner...
Musím vyzdvihnout zvukovou stránku hry, je absolutně ohromující, před nálepkou průměr utíká jen dabing Agrippy, kde se někdo strašně snaží napodobit německou angličtinu, ale moc se mu to nedaří. Grafika je pěkná, hudba padnoucí. Vůbec celý vývoj na mě působí příjemě sympatickým "domáckým" dojmem, fakt, že na Amnézii dělalo mnohonásobně méně lidí, než na některých v současnosti konkurenčních her, je obdivuhodný. Dost jsem se klonil k 80%, ale snížit tohle na úroveň některých Doomů, by byl hřích. Amnézie je v gameplayi i přes minimum prostředků uspokojivá jako máloco. Jeden chytře vyřešený puzzle totiž vydá za víc, než sto rozstřílených a rozšlapaných příšer. Osobní gratulace a bobříka odvahy tomu, kdo to dokáže hrát ve větších kusech, než půl hodiny. :)
Inscryption