Po ryze akční naklepávačce němcům v Medal of Honor: Airborne, které mi zrovna radost neudělalo, jsem oprášil Hell's Highway. Sic potřetí, ale alespoň jsem věděl, že je to hodně kvalitní hra a že zklamaný nebudu. Atmosféra původních dvou dílů totiž zůstala, přišla nová grafika, systém krytí a stále tu máme hodně zajímavý příběh, který dokáže hrát i na city. V menu jsem tedy nastavil úroveň "Veterán" a přidal jsem se k "Bratrům ve zbrani" v operaci Market Garden.

Vývojáři z Gearboxu jsou pravděpodobně má "krevní skupina", protože to, co se jim podařilo, zde vykouzlit za skvěle vybalancovanou hratelnost a zábavnost, je k neuvěření a mě činilo neskutečnou radost hrou plout dále - hodně podobnou radost mi nabídlo jedině Hidden & Dangerous 2. Střílet zpoza krytu, dávat rozkazy svým týmům, to a další jsou vlastnosti, které mě neskutečně bavili, až jsem si myslel, že patřím do Bakerova týmu a každé ranění v týmu mne neuvěřitelně poznamenalo :)

Ale pod každým pozlátkem se schovává něco trošku ošklivého a nehezky vypadajícího. Podobně mi přišlo "nastavení" vlastností zbraní. Nesčetněkrát se mi stalo, že mi v hlavních zbraních došly náboje a když jsem zjistil, že s Coltem. 45 dostřelím stejně daleko jako s atutomatickou puškou M1 Garand, byl jsem poněkud v rozpoložení. Nejsem žádnej zbraňovej specialista, ale tohle mi k reálně pojaté hře příliš nesedlo. Podobně neblaze na mě působily i mise v interiérech, které nemají takový svobodný náboj, co mise v exteriérech. Ale všechno tohle jsou takové ubohé maličkosti, kterými si léčím svůj komplex z perfektní válečné hry. Série BiA je prostě trošku jiná, než ta konkurence, kterou paříváme všichni a líbí se nám daleko více, jen za svou frenetickou akci. BiA byla především i o příběhu, než o realističnosti a i v třetím díle tomu není jinak, i když na poprvé se může zdát nesrozumitelný, po třetím dohrání se mi totiž líbil velice. Protože vidět v závěrečném outru Bakerovy oči, to stojí za to. Dojemné!