Ne první díl, ale až druhý díl jsem si zamiloval. Nevím čím to bylo, ale dodnes na to opravdu hodně rád vzpomínám. A to ve skutečnosti nemám rád stealth akce. Nicméně kdo by si rád nevzpomněl na první mise v Itálii, misi na sněhu v Japonsku, ale především misi na petrohradském náměstí? To se prostě zapomenout nedá a s geniálním přívalem skvostné muziky moskevské filharmonie to ještě umocňuje chvíle, ke kterým jsem se často, a rád vracel. Jak si na Hitmana zvyknete, tak podlehnete a už se z toho nevyvlíknete, tak to prostě je. Mě to ještě překvapilo dvojnásob, protože jsem sám nečekal, že bych něco takového mohl hrát. Mám totiž velký problém udržet levé tlačítko v klidu a kolikrát se mi to ve hře stalo osudným. Pořád jsem si ale atmosféru udržel a to i přesto, že samotný příběh nestál za nic. Jdi, najdi, zabij a tak dále...To až později, v dalších dílech, už to bude zajímavější. Ale během hraní této hry jsem nad tím nepřemýšlel, protože na to byl ještě čas a prostě si užíval pomalé našlapávání v sněhových vločkách.