Je hrozně těžký začít hodnotit druhý díl série, když jsem ten první vychválil prakticky na sto procent. Kde ale jednička začala, tam dvojka s naprostou pohodou pokračuje. Nijak nevybočuje, spíše přitvrzuje a hráči jsou nadšený, nadšení vlastně už ani být nemůžou. Hra totiž představuje nový příběh, nové mise, lepší grafiku, nové mapy a hlavně upravenou mapu Carenten. To mělo za následek, že většina hráčů okamžitě přesídlila na dvojku a s tou vydrželo zatraceně dlouhou dobu. Jinak řečeno, jedna herní legenda pomalu upadala v zapomění z důvodu toho, že se rodila nová...a to vše prosím v rámci jedné série. Call of Duty byl v té době prostě pojem. Nevím, jak je to v dnešní době, kdy se už nezaobíraj druhou světovou válkou ale tehdá to mělo svoje osobní kouzlo. Mohli za to filmy, které se v té době přetahovali, který bude větší atmosferickou bombou ale prakticky i hry, kde se řešilo, jestli je lepší Call of Duty nebo Medal of Honor. Každý tak přemýšlel nad druhou světovou válkou a bylo jí v časopisech a herních webech tuny. Tehdá to táhlo. Call of Duty je tak nedílnou součástí mého mládí, kde jsem si především v multiplayeru užíval nekonečné diskuze na téma, se kterou zbraní radši střílím, jestli s puškou, odstřelovačkou nebo kulometem až jsem si prošel i obdobím, kdy každej střílel přes WH a pomalu hra začínala zapadat, protože každej chtěl vyhrávat = čítovat. Takhle to vypadá, že hru miluju především díky multiplayeru, ale popradě i příběh samotný přesně věděl kde začít, co udělat a jak vše s poklidem ukončit. Prošli jsme si tak opět válečnou vřavou, plnou zásadních a nezapomenutelných misí. Stejně jako v jedničce, úplně.