Tak nějak jsem si dlouhou dobu neuvědomoval, že mě vlastně tahové strategie neskutečně baví. Vlastně ani nevím čím to bylo, ale po UFO: Aftermath jsem pochopil, že už si na to dám pozor. Týhle hře jsem totiž ze začátku nevěřil vůbec nic. UFO sérii jsem znal, ale absolutně jí ignoroval. Jediné co mě tedy táhlo k nainstalování byl fakt, že je hra česká a že se nacházela na jednom herním časopise. Tak jsem prostě neváhal a okusil český názor na mimozemské útoky. Dostal jsem ale neskutečnou dardu mezi oči. Objevila se totiž předemnou tahová strategie, styl hry, který jsem kritizoval, ale přitom ho miloval. Ani nevím proč. Do hry jsem se prakticky okamžitě zažral a během pár dnů jí dohrál. Bavilo mě se starat o celou armádu vojáků, sledovat mapu světa, užívat si průběh hry, který sice příběh nemá skoro žádný, ale zase má výbornou hratelnost. Prostě jsem se do toho opřel a když jsem dojel poslední misi, nevěřil jsem, že už je konec. Člověk by si pak řek, že jsem se do dalších dílů okamžitě pustil. Nepustil. Asi se zase musím donutit...Tahovky jsou totiž neskutečně náročné na mozek, na čas, na postup. I když pravda, co se týče UFO, zase takové náročnosti jsem se nedočkal, oproti takovému Jagged Alliance nebo Silent Storm. Každopádně jsem rád za to, že jsem si uvědomil, jaký vlastně mám názor na tahovky jako takové. Ukázala mi to tahle hra, na kterou dodnes hrozně rád vzpomínám.