Half-Life je velká hra, tak velká, že se o ní mluví, neustále. Už zbejvá jen chvíle, kdy padne poslední slovo nad otázkou, kdo bude hrát Freemana ve filmové adaptaci. Jinak bych se divil, kdyby samotní tvůrci tak geniální hry by pojem Half-Life nedokázali využít na sto procent. Half-Life je pro mě do dnešní doby jednou z nezapomenutelných her. Pamatuju si ten naprosto přirozenej pocit, kdy vjíždíte do laboratoří a absolutně nečekáte, co se v dalších chvílích stane. Já když jsem Half-Life hrál ze začátku, jsem vůbec nevěděl, co výsledný vstup do hry znamená a při první akční scéně jsem si myslel, že jsem umřel a pořád jsem hru načítal, dokud jsem nepochopil, že to je podstata příběhu. A v této hře to nebylo naposled. Half-Life mi totiž představil jak vypad interaktivní film v plné polní. Ukázal mi neuvěřitelné, představil mi nemožné a já si ten naprosto triviální příběh s dokonalým průběhem absolutně užíval. Samozřejmě včetně tehdá neskutečné grafice, kterou hra oplývala. Přesto bych ale samotné hře pár věcí vytknul. Například fakt, že koncem to trošku posrali a taky skutečností, že datadistk Opposing Force byl po všech stránkách o chlup lepší. Jinak Valve...klobouk dolů.