BG2 je oproti svému předchůdci hutnější. Úvodní město Athkatla už představuje pouze jeho vybrané části; nikoli sídliště prostého lidu, ale místa, v nichž se děje něco hodného pozornosti opravdového dobrodruha. Skoro na každém rohu stojí postava, jež zadá nebo pomůže v řešení nějakého úkolu, a po několika hodinách pobytu v něm je hráč zahlcen víc žádostmi o pomoc než v celé BG1 dohromady. Úkoly jsou žel většinou poslíčkovací a uzavřené do jedné lokace, aby hráč nemusel příliš namáhat mozek ani nohy a stále dostával nějakou odměnu. Nutno ovšem říct, že se ona hutnost dala vzniknout opravdu dobře navrženým lokacím, v nichž není o zajímavosti nouze, a občas narazím i na nápaditý úkol, kterému k legendárnosti schází jen trocha odvahy a důvěry v hráčovy schopnosti (např. Amaunatorův chrám pod městem).

Jde o jistý posun a je na každém zvlášť, aby posoudil, zda k lepšímu, či horšímu. Zajímavá by byla kombinace zhuštěného města s otevřenými venkovními lokalitami a la BG1, bohužel tyto byly odstraněny úplně, což už pro mne představuje jasné mínus. Další změna souvisí s přístupností vyšších úrovní a tedy pestřejší palety kouzel a (provázaně i) zbraní = propracovanější souboje. Je třeba důsledně využívat schopnosti postav, ochranná a naopak prolamovací kouzla a hra získává – zejména na vyšší obtížnost - znatelný strategický nádech, což může mírumilovně laděnému hráči činit nemalé obtíže.

Celkově je tedy oproti BG1 kladen větší důraz na linearitu a intenzitu herního prožitku (čemuž odpovídá i charakter příběhu); hra není už tak „všedně dobrodružná“ a spoléhá víc na pestrost prostředí a hráčovo ohromení. Osobně mi o něco víc sedí přístup BG1, přesto myslím, že si i pokračování 90 % zaslouží.