Mám to za sebou. Právě jsem dohrál Bioshock a zase takovej shock to nebyl. Možná mu křivdím, protože jsem ho asi hrál v "pařmenské krizi" - období, kdy nevím, jestli mám hrát to či ono a nebo nehrát vůbec. Byl-li to právě on, který krizi vyvolal, už nejsem schopen přesně určit. Tak či onak mě nechytl, jak jsem očekával. Je to přece, nebo spíš byl, podle recenzí "hit".

Přemýšlím čím by to mohlo být, protože během hraní jsem si kolikrát říkal: " Tý jo, tohle je dobrý." Fakt originální. Tohle využiju. Hle, další novinka, kterou jsem ve FPS nezažil a ani bych nečekal. Opravdu jsem oceňoval spoustu nových prvků a x-krát si říkal dobrý nápad, ten tu hru dělá zajímavou. Tak proč safra výsledný dojem není těmto dílčím kladným pocitům adekvátní? Právě teď mi to vrtá hlavou, zkouším na to přijít, co že mi to teda vlastně vadí.

Tím, že jsem Bioshock hrál se zpožděním 3 let od jeho vydání jsem si nesedl na zadek z jeho hlavní a vychvalované devizy - grafického zpracování. Je opravdu zajímavé, ale jeho ladění mě spíše rušilo, nežli vtahovalo. Upozorňuji, že mám rád "horrorovou" atmosféru (Dead Space, Doom 3, FEAR, System shock..), ale u Bioshocku se spíše jednalo... sakra jak to vyjádřit ... o zvláštní, barevně zvukovou divnost (já vím Art Deco) , která nevyvolává vůbec žádný strach, žádný intenzivní zážitek spíše jen tak nějak divně po těle a po duši. Takovej pomalej podprahovej psychosen, po kterém se cítíte zvláštně. Ne vystrašeně, užasle..., ale zvláštně.

Další věcí, která mě celou hru rozptylovala byly zbraně. Walome to pod mým komentářem trefně vyjádřil cituji: "Jejich zvuk, zpětný ráz, všechno je takové nemastné neslané. Neměl jsem pocit, že bych v rukou svíral nějaké železo, ale spíše gumové plivátko."
Brzy jsem si však uvědomil, že jejich "neúčinnost" je patrně odůvodněná plasmidy a nutí nás si jimi pomáhat při likvidaci nepřátel. Po nahlédnutí z tohoto úhlu, jsem naopak ocenil vynikající vyvážení zbraně vs. plasmidy, respektive zbraně + plasmidy.

Taky mně přišlo divný, že v celém městě není jediná příčetná osoba. Všichni jsou zmutovaní totální magoři. A "tři" vaši průvodci příběhem taky nejsou rozhodně psychicky fit. (Snad aby si hrdina na den dva někam zalezl a počkal až se všichni pozabíjí.)

Dalším mínusem jsou oživovací komory. Po prvních dvou smrtích jsem si řekl, ty to mají šikovně vymyšlené. Opět zdání klame. Komory jsou na každém kroku = nemůžete umřít = nesnažíte se hrát opatrně. O nic vlastně nejde, ono mě to oživí = atmosféra v prdeli. I když si řeknete budu hrát jak nejlíp můžu, abych neumíral, povědomí o komorách vám bere adrenalin ze hry a hrát to s vypnutými komorami je HARDCORE. Aspoň na nejtěžší úroveň. Na tu jsou vaše plivátka opravdu málo účinná. Na rozdíl od zbraní protivníků, jejichž muška je kolikrát až nepřirozeně přesná!

Co dál? Nabourávání. To mě taky zprvu potěšilo. PIPEMAN v moderní hře cool:) Avšak po několika (hodně) nabouráních: "Sakra já chci hrát Bioshock ne Pipemana." atd.

Tak jaká ta hra vlastně je?

Bioshock je hra s obrovským množstvím originálních prvků, za které si zaslouží pochválit. Ty však jsou namíchány v divném koktejlu, skládajícího se z mixu chutných, čerstvých, svěžích, ingrediencí, které však dohromady příliš neosvěží. Je, až nadmíru hustý, v pěkné, ale zbytečně velké sklenici a kupodivu chutná, jak kdyby byl z minulého dne.

Jak Bioshock nakonec ohodnotit? Spousta kladných dílčích pocitů nakonec udělá špatný celkový dojem? Je to možné? Nebo mně nějak podprahově nesedlo "barevné" ladění? Nebo jsem ho hrál ve špatný čas na špatném místě? Já fakt nevím. 50 - 60 % ?????