Icewind Dale je výtečným komplementem k Baldur's Gate a Planescape: Torment. Typově opět jiná, ale rovněž krásná; neposkytuje volnost v prozkoumávání světa ani široké možnosti v hraní role, nevšední pocit dobrodružství, pro nějž se k ní stále rád vracím, však ano.

Hlavní dějová linka je slabá a slouží především jako průvodce – úžasně navrženými a různorodými – lokacemi, skrze než promlouvá druhá, podstatně lepší část příběhu, která se odehrála před mnoha zimami. Při nedávném hraní už jsem se příležitostně pousmál nad jeho jistou naivitou, přesto je tento příběh neobyčejně silný. Napomáhá tomu způsob vyprávění, kdy procházíme již časem rozvrácenými či proměněnými lokacemi a příběh k nám promlouvá z minulosti; nostalgie je silná a atmosféra značně romantická. Kouzlo uplynuvšího je pro mne hlavní zbraní IWD a nejmocněji na mne působilo při plnění jednoho z nejkrásnějších questů, jaký ve hrách pamatuji – obnově Arboreta v Useknuté ruce.

Herně stojí IWD téměř výhradně na soubojích; ty mají výrazně menší taktický potenciál než v případě BG2 nebo IWD2, přesto po dobu celé hry zábavnost nepostrádají. Především však jsou výše nastíněná atmosféra a příběh v širším slova smyslu natolik podařené, že IWD nenáleží do rodiny Infinity RPG jen použitým enginem, nýbrž i svou kvalitou.