Když se ke mně dostal Duke Nukem: Manhattan Project, myslel jsem si, že je to plnohodnotný nástupce legendární first person akce s názvem Duke Nukem 3D, ale opak je pravdou. Navazuje sice na sérii Duke Nukem, ale za vzor si bere první dva díly a s dílem třetím má společné tak akorát vtipné poznámky, které Duke prohlašuje. Navrací se tedy k původnímu hernímu žánru, kterým je plošinovka, což je podle mě krokem zpět.

Blonďatého hláškujícího drsňáka mám rád, a tak jsem dal Manhattan Projectu druhou šanci, protože na poprvé to moc slavné nebylo. Co mě zarazilo hned na začátku byla častá nefunkčnost dvojitého skoku, který je potřeba na zdolání větších vzdáleností nebo vyšších pater a i v internetových diskuzích si na to řada hráčů stěžuje. Dohrát se to ale i tak dalo.

Jak jsem v poslední době zvyklý, musel jsem posbírat všechno, co šlo, takže sice byly časy levelů strašné, ale našel jsem všechny nuky a tajná místa a pozabíjel všechny nepřátele. S těmi byl někdy problém, protože kvůli bugům třeba prasečí policajt spadl z mrakodrapu a nepočítal se mi do statistik a najít někdy všechny šváby nebo krysy byl taky nadlidský úkol.

Místy mi hra připomínala Želvy Ninja, protože myši, švábi nebo aligátoři po dotyku s radioaktivní břečkou zmutovaly do humanoidů. Zbraní G.L.O.P.P. Ray se dají tito tvorové zase na chvíli vrátit do původního stavu, což je skvělá vychytávka, ale já stejně nejvíce používal brokovnici. Jako nejlepší level mi přišel taneční klub na konci druhé epizody a ani metro nebylo špatné, naopak levely na vesmírné základně považuji za ty vůbec nejhorší.

Konečně jsem po těch letech dokončil jeden z mých herních restů a trochu mu zvedl hodnocení, ale jakási radioaktivní pachuť stále zůstala. Kdybych nevěděl, že tento díl vyšel až po Duke Nukem 3D, myslel bych si, že se jedná o třetí díl, ale takhle mi akorát kazí dojem z celé série a kdyby nevznikl, vůbec nic by se nestalo.