Planescape: Torment je jediným příkladem, který bych si dovolil předložit na podporu tvrzení, že mohou počítačové hry obstát ve srovnání s tím, co je mně v umění nejmilejší, a sice knihami. Ne snad že by se hloubkou nebo myšlenkovou či citovou bohatostí mohl rovnat dílům literárních velikánů, ale je to jediná hra seriósně se zabývající hlubšími tématy, aniž by si to do ní hráč musel projikovat nebo milosrdně překrývat scénáristické mezery. Ona to ostatně do jisté míry kniha je, neboť v okně s textem hráč stráví nejvíce času.
Och, jak krásný tento systém je! Rozhovory jsou zde místem, kde se odehrávají hlavní události, místem, kde se – mezi mnoha nejen verbálními možnostmi – tvaruje přesvědčení hlavní postavy, místem, v němž hráč přemýšlí o předmětu rozhovoru i nabídnutých možnostech a pečlivě volí. Jaký to rozdíl oproti nyní módním RPG, v nichž jen vybírá (nejlépe dle jednoslovných zkratek) jednu z rádoby filmových břeček, jež se na něj následně vyvalí.
Zvláštností hraní P:T je jisté zdání mnohovrstevnosti; že procházím pouze jednou rovinou hry, přitom by stačilo málo a leccos by bylo jinak. Učinit jiné rozhodnutí, zachovat se jinak v rozhovoru... a otevřela by se přede mnou nová cesta, zkušenost, vzpomínka. Prostředí Sigilu je tak silné i proto, že je v něm porušováno jedno z pravidel známého bytí, neboť vedle sebe může existovat cokoli. Tato možnost spojování nespojitelného z něj dělá mimořádné místo, v němž se odehrávají mimořádné události a z něhož vzcházejí mimořádné podněty.
Sigil je středem, jenž do sebe vtahuje vše, co ve sférách existuje; nacházejí se zde vedle sebe nejen na smrt znesvářené rasy a světonázory, ale i hmota a materializované idey, minulost a současnost. Přichází sem s nimi příběhy, aby odehrály svou sigilskou část, a zase umlkly. To mám na něm nejraději: domýšlení toho, na čehož fragmenty v něm narazím; a tak přemítám nad městem, jehož jméno nesmí být zapomenuto; nad společnou minulostí se ženou, s níž jsem se již setkal, ale není v mých vzpomínkách, a na niž tedy nemůžeme navázat... V P:T jsou obsaženy desítky pozoruhodných událostí, jež by se mohly rozběhnout do vlastních krásných příběhů a jež se mi při různých příležitostech v mimoherním životě stále připomínají, tedy jsou se mnou. A tak to má u uměleckého díla být.
Och, jak krásný tento systém je! Rozhovory jsou zde místem, kde se odehrávají hlavní události, místem, kde se – mezi mnoha nejen verbálními možnostmi – tvaruje přesvědčení hlavní postavy, místem, v němž hráč přemýšlí o předmětu rozhovoru i nabídnutých možnostech a pečlivě volí. Jaký to rozdíl oproti nyní módním RPG, v nichž jen vybírá (nejlépe dle jednoslovných zkratek) jednu z rádoby filmových břeček, jež se na něj následně vyvalí.
Zvláštností hraní P:T je jisté zdání mnohovrstevnosti; že procházím pouze jednou rovinou hry, přitom by stačilo málo a leccos by bylo jinak. Učinit jiné rozhodnutí, zachovat se jinak v rozhovoru... a otevřela by se přede mnou nová cesta, zkušenost, vzpomínka. Prostředí Sigilu je tak silné i proto, že je v něm porušováno jedno z pravidel známého bytí, neboť vedle sebe může existovat cokoli. Tato možnost spojování nespojitelného z něj dělá mimořádné místo, v němž se odehrávají mimořádné události a z něhož vzcházejí mimořádné podněty.
Sigil je středem, jenž do sebe vtahuje vše, co ve sférách existuje; nacházejí se zde vedle sebe nejen na smrt znesvářené rasy a světonázory, ale i hmota a materializované idey, minulost a současnost. Přichází sem s nimi příběhy, aby odehrály svou sigilskou část, a zase umlkly. To mám na něm nejraději: domýšlení toho, na čehož fragmenty v něm narazím; a tak přemítám nad městem, jehož jméno nesmí být zapomenuto; nad společnou minulostí se ženou, s níž jsem se již setkal, ale není v mých vzpomínkách, a na niž tedy nemůžeme navázat... V P:T jsou obsaženy desítky pozoruhodných událostí, jež by se mohly rozběhnout do vlastních krásných příběhů a jež se mi při různých příležitostech v mimoherním životě stále připomínají, tedy jsou se mnou. A tak to má u uměleckého díla být.
