Druhý díl (a nebojím se napsat) dnes již kultovní české akční pecky Mafia celosvětové publikum dělí na dva tábory hráčů. Na ty, kteří hráli první díl a přistupují ke dvojce jako ke hře, jenž by měla svého předchůdce v lecčem překonávat, a ty, stojící na straně druhé, nezasažené původním dílem, srovnávající Mafiu 2 s podobnými hrami, vydanými v roce minulém nebo současném, hodnotící hru bez návaznosti po stránce technického zpracování, příběhu či žánru.

Nevím zda jsem schopný přiklánět se čistě k jedné z těchto dvou stran, svůj dojem proto beru jako takový průsečík z obou táborů. První díl jsem hrál a patří mezi mé nejoblíbenější hry, ale také si uvědomuji, že druhý díl si z původní hry bere už jen námět, zasazení, žánr a pouhopouhý jeden jediný střípek, připomínající první díl. Tímto způsobem jsem ke hře přistupoval a jako ti, kteří se nenechali ovlivnit sliby, hypem nebo živou myšlenkou na Mafii, mohl jsem si dopřát mnoho hodin výborné herní zábavy.

Své hodnocení začnu plusovou stránkou hry. Opět jsem sáhl po kusu, který je velmi výborně graficky a hudebně udělán. Podmanivě libý hudební doprovod se skvěle trefil do zasazeného období. Každé ze čtyř ročních období je zde nadmíru pěkně vykresleno a je to prvek, který atmosféře hodně pomáhá. Po začátečním válečném intermezzu se jako první představí zima, plná poetiky, vánočního shonu, ale i deprese a marastu. Jako válečný veterán přijíždíte do Empire Bay, města vašich dětských lumpáren, města, které jste opustil svým odjezdem na frontu (a vyhnul se tak jistému kriminálu). První, kdo přichází Vitovi Scalettovi (hlavní hrdina) naproti k vlaku, je starý známý výlupek z pubertálních let Joe. Joe, chlapík kterému v podstatě “vděčíte“ za svůj odchod z města, vás nyní bude zasvěcovat do dění celého systému hierarchie podsvětí.

Dostáváme se tak k dalším výrazným pozitivům hry. Jsou jimi příběh, atmosféra a hratelnost. Uznávám sice, že v prvních dvou třetinách hry vystrkuje nuda a jednotvárnost sem tam své růžky a nechápu, proč seznamování se s principy hry museli autoři roztáhnou do 5-6 kapitol, ale poslední třetina vše naplno vynahrazuje a ze hry se stává dílo, které právem patři nálepka “ještě jednu kapitolu drahá a jdu opravdu spát“. V ději se začnou odehrávat funkčně překvapivé zvraty, kdy jsem se nejednou přistihl, že hledím na monitor jako tele na nová vrata. Další povedenou části, která se až tak často ve hrách nevídá, je nechtěný pobyt v nápravném zařízení a přechod do jarního období, kdy vše pučí a z monitoru jde až cítit příjemné šimrání slunečních paprsků. V tuto chvíli začínáte pomalinku šplhat po pomyslném žebříčku mafiánské rodiny, kde neúspěchy a strádání střídají dny blahobytu, užívání si krásných aut a kvalitních obleků.

Ano i taková materiální fixace je zde možná a kromě již zmíněných oděvů nebo kvalitního vozového parku, lze i upravovat dopravní prostředky (velmi trpí arkádovým stylem řízení), pořizovat rozmanitý proviant nebo nakupovat zbraně. S dopravou jako takovou a bděním nad dodržováním zákonů jsou spojeni i muži zákona, kteří mnoho inteligence nepobrali. Pokud dojde ke sváru s policií ve většině případů se to dá vyřešit včasným úprkem. Město je v tomto výborně uděláno, plné života a věrohodného chování obyvatelstva. Po nějakém čase si sice začínáte všímat stereotypu a nic vás nepudí jen tak se procházet, celistvost takového rozměru je ale potřeba ocenit.

Zbraní je ve hře v celku velké množství, po nějaké době ale začnete používat pouze dvě, Colt 1911 a Thompson 1928. Ty byly na můj vkus přeci jen až moc účinné a přesné. Se zbraněmi souvisejí i samotné přestřelky a nový krycí systém, který mně zrovna moc k srdci nepřirostl. Nutnost opětovného stisknutí klávesy pro odpoutání se od překážky mě vysloveně vadila. Také díky tomuto a zbraním jako takovým se souboje staly sice atmosférou prosycené, ale ve výsledku velmi jednoduché.

Další výtka směřuje k českému dabingu, i když určitě musím vypíchnou kvalitní namluvení Joeho a Hanryho panem Šťastným a Zavřelem (část, kdy jsem musel zakopat mrtvolu a Joe byl zlitý na krupici, sedící a chrlící své hlášky, mě málem sesunula smíchem ze židle). Namluvení více postav jedním hlasem je možná v anglické verzi lehce přeslechnutelná maličkost, v české ale ne.

Má posledním záporná poznámka směřuje k zdlouhavým přejezdům po městě. Jistě, chápu, že když už si s tím vývojáři dali takovou práci, tak v tom chtějí hráče pořádně “omáchat“, nevím sice jak ostatní, mě už to ale pěkně iritovalo.