Přiznám se, že Bioshock jsem dohrál až na druhý pokus. Před pár lety jsem ho zkoušel a dostal se jenom přes první level, ale teď vím, že chyba nebyla ve hře, ale ve mně. Bioshock je na dnešní poměry (alespoň zpočátku) docela obtížná hra a na to jsem si po čerstvě dohraném CoD nemohl zvyknout.
Nakonec musím uznat, že Bioshock je jedna z nejlepších her, co jsem ve svém životě dohrál. Tentokrát to není kvůli dynamické akci nebo kulervoucí grafice, ale díky celému tomu nápadu. Město Rapture, jeho správce, obyvatelé, plasmidy, velcí taťkové a malé sestřičky, všichni ti obyvatelé, příběh a naprosto dechberoucí design a atmosféra 50. let mě uvrtali do židle a já zase po několika letech nevnímal čas a okolní svět, jenom abych se dostal o pár metrů dál.
Autoři si uvědomili, že samotný příběh by celý hru neutáhl a proto ho okořenili nahrávkami různých obyvatel města. Nahrávky jsou jeden z několika důvodů, proč jsem u hry trčel tak dlouho. Máte level a šipku, která vás vede za ručičku. Kdybyste zůstali jenom u té šipky, hra bude mít tak poloviční délku a třetinový zážitek. Pokud dáte na sebe a prolézáte oblast skrz na skrz, dostáváte se právě k těm nahrávkám a jako bonus vám autoři připravili i nějaké ty schopnosti navíc. Pravdou je, že nahrávky pro vás nemají vlastně vůbec žádný smysl pro postup ve hře, asi jenom dvakrát jsem se dozvěděl nějaký kód ke dveřím. Ale pokud vás město dostane tak jako mě, budete je hltat.
Jak už jsem zmínil, příběhová linie není nijak zvlášť dlouhá, je hodně natahovaná vatou, aby to tak rychle neskončilo. Mně se příběh ale opravdu líbil. Na začátku byla utopistická vize, na konci šílenství a masakr. Všechno od komunistických propagačních TV spotů, přes vizionáře, doktory, umělce a zvraty, až do mého, pravda trochu naivního, happyendu (hra má tři konce, takže s novým železem přijde repeat) jsem hltal jak důchodkyně telenovelu. Pasáže na chirurgii, v opeře, atriu, sirotčinci nebo barech z hlavy jen tak nedostanu. Mimochodem pasáž v Ryanově kanceláři byla úchvatná a i když jsem ten příběhový zvrat znal z povídání, i tak jsem seděl jak přibitý.
Co se týče hratelnosti, vy jako bezejmenný a němý (anti)hrdina sbíráte adama, za kterého si kupujete plasmidy (bojové schopnosti – podpalování, elektrické šoky, telekineze a mnoho dalších) a tonika (různé pohybové, technické a životní schopnosti - například lepší hackování strojů, rychlejší pohyby apod). Adama získáváte zachraňováním nebo zabíjením malých sestřiček a to tak, že musíte zneškodnit velkého taťku. A zde je další kouzlo hry. Adam je téměř až do konce nedostatková surovina, u které musíte dost přemýšlet, do čeho ho investujete a velcí taťkové jsou docela hardcore enemáci (zvlášť v pozdějších fázích hry), paradoxně mnohem obtížnější než většina bossů ve hře. Ideální je hned na začátku si vytvořit strategii a té se držet až do konce a primárně vylepšovat stávající plasmidy. Takže já osobně jsem zůstal u první zbraně, která mi přišla do ruky a to byl hasák. Na konci hry jsem ho měl různými toniky tak vytuněný, že v kombinaci s elektrickým plasmidem jsem byl téměř neporazitelný a jiné zbraně jsem používal jenom výjimečně (na taťky nebo silnější bossy). Nutno ale podotknout, že stylů hry se dá nakombinovat více díky velkému množství tonik a plasmidů.
Bioshock samozřejmě není bezchybný. Dost mě štvalo hackování, u kterého se naprosto nesmyslně stále zvětšovala obtížnost, takže mi na konci hackovací tonika zabírala všechny sloty a samotné hackování bylo po 13 hodinách čistého času už opravdu otravné, jelikož děláte stále to stejné. Spliceři, tedy obyčejní nepřátelé, byli naprosto imbecilní, nesnažili se nějak spolupracovat, prostě jen tupě nabíhali před hasák a čekali na ránu po kebuli a poslední dva levely mi přišly narychlo splácané proti těm předchozím. Pro mě jsou toto ale jen drobné vady na kráse, které mi mnohonásobně vynahrazují výše zmíněné věci.
Na konec ale chápu, že retro styl hry nemusí sednout každému, stejně jako větší obtížnost, dokud se trochu nenatuníte toniky. Pro mě je to každopádně obrovský herní zážitek, ke kterému se určitě ještě rád vrátím.
"A man chooses, a slave obeys" - Andrew Ryan
Nakonec musím uznat, že Bioshock je jedna z nejlepších her, co jsem ve svém životě dohrál. Tentokrát to není kvůli dynamické akci nebo kulervoucí grafice, ale díky celému tomu nápadu. Město Rapture, jeho správce, obyvatelé, plasmidy, velcí taťkové a malé sestřičky, všichni ti obyvatelé, příběh a naprosto dechberoucí design a atmosféra 50. let mě uvrtali do židle a já zase po několika letech nevnímal čas a okolní svět, jenom abych se dostal o pár metrů dál.
Autoři si uvědomili, že samotný příběh by celý hru neutáhl a proto ho okořenili nahrávkami různých obyvatel města. Nahrávky jsou jeden z několika důvodů, proč jsem u hry trčel tak dlouho. Máte level a šipku, která vás vede za ručičku. Kdybyste zůstali jenom u té šipky, hra bude mít tak poloviční délku a třetinový zážitek. Pokud dáte na sebe a prolézáte oblast skrz na skrz, dostáváte se právě k těm nahrávkám a jako bonus vám autoři připravili i nějaké ty schopnosti navíc. Pravdou je, že nahrávky pro vás nemají vlastně vůbec žádný smysl pro postup ve hře, asi jenom dvakrát jsem se dozvěděl nějaký kód ke dveřím. Ale pokud vás město dostane tak jako mě, budete je hltat.
Jak už jsem zmínil, příběhová linie není nijak zvlášť dlouhá, je hodně natahovaná vatou, aby to tak rychle neskončilo. Mně se příběh ale opravdu líbil. Na začátku byla utopistická vize, na konci šílenství a masakr. Všechno od komunistických propagačních TV spotů, přes vizionáře, doktory, umělce a zvraty, až do mého, pravda trochu naivního, happyendu (hra má tři konce, takže s novým železem přijde repeat) jsem hltal jak důchodkyně telenovelu. Pasáže na chirurgii, v opeře, atriu, sirotčinci nebo barech z hlavy jen tak nedostanu. Mimochodem pasáž v Ryanově kanceláři byla úchvatná a i když jsem ten příběhový zvrat znal z povídání, i tak jsem seděl jak přibitý.
Co se týče hratelnosti, vy jako bezejmenný a němý (anti)hrdina sbíráte adama, za kterého si kupujete plasmidy (bojové schopnosti – podpalování, elektrické šoky, telekineze a mnoho dalších) a tonika (různé pohybové, technické a životní schopnosti - například lepší hackování strojů, rychlejší pohyby apod). Adama získáváte zachraňováním nebo zabíjením malých sestřiček a to tak, že musíte zneškodnit velkého taťku. A zde je další kouzlo hry. Adam je téměř až do konce nedostatková surovina, u které musíte dost přemýšlet, do čeho ho investujete a velcí taťkové jsou docela hardcore enemáci (zvlášť v pozdějších fázích hry), paradoxně mnohem obtížnější než většina bossů ve hře. Ideální je hned na začátku si vytvořit strategii a té se držet až do konce a primárně vylepšovat stávající plasmidy. Takže já osobně jsem zůstal u první zbraně, která mi přišla do ruky a to byl hasák. Na konci hry jsem ho měl různými toniky tak vytuněný, že v kombinaci s elektrickým plasmidem jsem byl téměř neporazitelný a jiné zbraně jsem používal jenom výjimečně (na taťky nebo silnější bossy). Nutno ale podotknout, že stylů hry se dá nakombinovat více díky velkému množství tonik a plasmidů.
Bioshock samozřejmě není bezchybný. Dost mě štvalo hackování, u kterého se naprosto nesmyslně stále zvětšovala obtížnost, takže mi na konci hackovací tonika zabírala všechny sloty a samotné hackování bylo po 13 hodinách čistého času už opravdu otravné, jelikož děláte stále to stejné. Spliceři, tedy obyčejní nepřátelé, byli naprosto imbecilní, nesnažili se nějak spolupracovat, prostě jen tupě nabíhali před hasák a čekali na ránu po kebuli a poslední dva levely mi přišly narychlo splácané proti těm předchozím. Pro mě jsou toto ale jen drobné vady na kráse, které mi mnohonásobně vynahrazují výše zmíněné věci.
Na konec ale chápu, že retro styl hry nemusí sednout každému, stejně jako větší obtížnost, dokud se trochu nenatuníte toniky. Pro mě je to každopádně obrovský herní zážitek, ke kterému se určitě ještě rád vrátím.
"A man chooses, a slave obeys" - Andrew Ryan
Pro: Atmosféra, příběh, level design, příběhové pozadí, rozmanitost akce, grafika
Proti: Tupá AI, ke konci se dostavuje stereotyp