Jako převážná většina fandů první Mafie, jsem i já, pln očekávání, čekal na vydání druhého dílu, který spatřil světlo světa v srpnu loňského roku. Jelikož jsem se ale k Mafii II a ke stroji, na kterém by šla spustit, dostal až letos, zahrál jsem si jí až nyní.
Ihned po spuštění mě překvapilo, že hra neumožňuje vytvoření jakéhokoli profilu, což jsem u dnešních her pokládal za samozřejmost, nehledě na to, že profily byly už i v předchozím dílu. Musel jsem tedy počkat, až bratr hru dohraje, abych si ji mohl spustit od začátku. Dalšímu překvapení jsem byl vystaven, když jsem zjistil, že Playboye, které bratr sebral při předchozím hraní, již znovu sebrat nejdou, protože už se ve hře nevyskytují. Proč se při spuštění nové hry veškeré statistiky neresetovaly, je mi záhadou.
Po tomto nelichotivém začátku se ale vše urovnalo a já se mohl vžít do role Vita Scaletty, který se z pouličního zlodějíčka postupně vypracoval až na člena mafiánské rodiny. Příběh, jenž o vzestupu Vita pojednává, sice už není takový, jako v Mafii: The City of Lost Heaven, ale stále je, oproti ostatním hrám, nadprůměrný. Je vyprávěný formou interaktivního filmu, až se mi zdálo, že více než na samotné hraní, je kladen důraz na filmové sekvence. To ale určitě neubírá na jeho kvalitě. Celá hra je rozdělena na kapitoly, ale nečekal jsem, že každá kapitola, bude v podstatě obsahovat pouze jednu misi. Výjimku tvoří pouze kapitola číslo 14, která je nejdelší, nejtěžší a podle mě i nejlepší.
Někomu může vadit, že se v Mafii II hodně jezdí autem, ale mě to tedy nevadilo vůbec, ba naopak, když jsem sbíral zatykače, abych měl hru splněnou na 100%, jízda autem pro mě byla skvělým zážitkem. Občas mi začal dokonce blikat ukazatel benzínu, tak jsem na benzince za pár dolarů vzal plnou nádrž a blikání přestalo. Líbila se mi i možnost opravy rozbitého vozidla, když už nejelo, Vito se trochu pošťoural v motoru a já mohl jet zase o pár kilometrů dál. V autech (nebo i v bytech) je navíc rádio s úžasnou dobovou hudbou a co jsem docenil nejvíc, jsou tři rádiové stanice, mezi kterými se může ladit a mimo hudby jsou na nich i zprávy o vývoji války nebo o vašich činech.
Jelikož se zde vyskytují prodejny oděvů a zbraní a opravny aut (kde si mimo opravy můžete auto nechat přelakovat, vytunit, nebo na něm změnit SPZ), jsou potřeba peníze. Ty si vyděláte jak plněním misí, tak třeba vykrádáním zmíněných obchodů nebo lisováním aut.
Český dabing, se kterým jsem hru hrál, patří mezi ty lepší, ale dabingu v první Mafii nesahá ani po kotníky. Navíc je v něm řada vět, které by asi žádný rodilý Čech nevypustil z úst, jako příklad mohu uvést souhlasné prohlášení mé nejoblíbenější postavy ve hře Joa "to si vsaď".
Největším zklamáním je pro mě jednoznačně závěrečné video, které by se určitě dalo zvládnout lépe, ale nikdo s tím už nic nenadělá. Navíc po dohrání hlavní kampaně zde chybí volná nebo extrémní jízda, takže jediné co zbude, je buď prohlížení sbírky a grafiky anebo hraní znovu o začátku.
Ihned po spuštění mě překvapilo, že hra neumožňuje vytvoření jakéhokoli profilu, což jsem u dnešních her pokládal za samozřejmost, nehledě na to, že profily byly už i v předchozím dílu. Musel jsem tedy počkat, až bratr hru dohraje, abych si ji mohl spustit od začátku. Dalšímu překvapení jsem byl vystaven, když jsem zjistil, že Playboye, které bratr sebral při předchozím hraní, již znovu sebrat nejdou, protože už se ve hře nevyskytují. Proč se při spuštění nové hry veškeré statistiky neresetovaly, je mi záhadou.
Po tomto nelichotivém začátku se ale vše urovnalo a já se mohl vžít do role Vita Scaletty, který se z pouličního zlodějíčka postupně vypracoval až na člena mafiánské rodiny. Příběh, jenž o vzestupu Vita pojednává, sice už není takový, jako v Mafii: The City of Lost Heaven, ale stále je, oproti ostatním hrám, nadprůměrný. Je vyprávěný formou interaktivního filmu, až se mi zdálo, že více než na samotné hraní, je kladen důraz na filmové sekvence. To ale určitě neubírá na jeho kvalitě. Celá hra je rozdělena na kapitoly, ale nečekal jsem, že každá kapitola, bude v podstatě obsahovat pouze jednu misi. Výjimku tvoří pouze kapitola číslo 14, která je nejdelší, nejtěžší a podle mě i nejlepší.
Někomu může vadit, že se v Mafii II hodně jezdí autem, ale mě to tedy nevadilo vůbec, ba naopak, když jsem sbíral zatykače, abych měl hru splněnou na 100%, jízda autem pro mě byla skvělým zážitkem. Občas mi začal dokonce blikat ukazatel benzínu, tak jsem na benzince za pár dolarů vzal plnou nádrž a blikání přestalo. Líbila se mi i možnost opravy rozbitého vozidla, když už nejelo, Vito se trochu pošťoural v motoru a já mohl jet zase o pár kilometrů dál. V autech (nebo i v bytech) je navíc rádio s úžasnou dobovou hudbou a co jsem docenil nejvíc, jsou tři rádiové stanice, mezi kterými se může ladit a mimo hudby jsou na nich i zprávy o vývoji války nebo o vašich činech.
Jelikož se zde vyskytují prodejny oděvů a zbraní a opravny aut (kde si mimo opravy můžete auto nechat přelakovat, vytunit, nebo na něm změnit SPZ), jsou potřeba peníze. Ty si vyděláte jak plněním misí, tak třeba vykrádáním zmíněných obchodů nebo lisováním aut.
Český dabing, se kterým jsem hru hrál, patří mezi ty lepší, ale dabingu v první Mafii nesahá ani po kotníky. Navíc je v něm řada vět, které by asi žádný rodilý Čech nevypustil z úst, jako příklad mohu uvést souhlasné prohlášení mé nejoblíbenější postavy ve hře Joa "to si vsaď".
Největším zklamáním je pro mě jednoznačně závěrečné video, které by se určitě dalo zvládnout lépe, ale nikdo s tím už nic nenadělá. Navíc po dohrání hlavní kampaně zde chybí volná nebo extrémní jízda, takže jediné co zbude, je buď prohlížení sbírky a grafiky anebo hraní znovu o začátku.
Pro: příběh, filmové sekvence, 14. kapitola, jízda autem, možnost opravy aut, tři rádiové stanice s dobovou hudbou, vykrádání obchodů, český dabing, Joe
Proti: chybí profily, při novém rozehrání se neresetují statistiky, závěr, chybí volná nebo extrémní jízda